SR: Banskoštiavnické vodní nádrže – tajchy

Tajchy jsou umělé vodní nádrže vybudované v průběhu několika století v okolí Banské Štiavnice, jež sloužily jako rezervoár vody, zdroj energie na pohon báňských strojů při těžbě a úpravě rudy. Šlo o hydrotechnická řešení, jež zásadním způsobem ovlivnila dosavadní způsoby dobývání rud drahých kovů v regionu Banské Štiavnice. Základem vodohospodářské soustavy v oblasti Banské Štiavnice, jež se nachází v perimetru povodí (sběrné území vodního toku) přítoků řek Hron a Ipeľ, kde neexistují větší vodní toky, je vzájemné propojení vodních nádrží otevřenými příkopy a vodními štolami. Na zachytávání srážkových vod sloužil důmyslný systém sběrných struh, vedených tak, aby přiváděly vodu do nádrže z plochy mnohem větší než bylo samotné povodí, a dokonce umožňovaly převod vody z jednoho povodí do druhého. Z tajchů se potom voda rozváděla systémem náhonů na několikanásobné použití k důlním čerpacím strojům a zařízením na úpravu rud ve stoupách. Od začátku 16. do konce 19. století bylo v regionu vybudovaných do 60 vodních nádrží, jež obsahovaly sedm milionů kubíků vody. Asi 40 z nich sloužilo potřebám důlní činnosti, ostatní potom na pohon různých nedůlních zařízení nebo například i na zásobování obyvatelstva vodou. Délka záchytných struh dosahovala až 72 kilometrů, rozvodných struh a náhonů až 57 kilometrů. Díky vodě mohly štiavnické doly začít zavádět vodosloupné stroje, jež byly v polovině 18. století nejhospodárnějšími motory na světě a na celé století vyřešily otázku čerpání důlních vod. Banská Štiavnica v tom období využívala nejprogresivnější technologii v Evropě. Vytlačila ji až pára a elektřina, tajchy tak pomalu začaly ztrácet svou původní funkci.

Historie

Budování tajchů bylo úzce spojeno s osobností Matěje Kornela Hella (1653–1743), jenž v letech 1712–1715 postavil tajch Velká Vindšachta, přebudoval a rozšířil tajchy Evička a Spodná Vindšachta a postavil 7 čerpacích zařízení na vodní pohon, s jejichž pomocí v krátké době vyčerpal všechnu vodu z tehdy zatopených dolů a umožnil nový rozvoj hornictví v tomto regionu. Rozhodujícím pokračovatelem výstavby vodních nádrží v okolí Banské Štiavnice byl od roku 1729 Samuel Mikovíni (1686–1750), jenž vyprojektoval, vybudoval, opravil nebo zrekonstruoval většinu vodních nádrží i rozsáhlý systém povrchových sběrných struh a také podzemních propojovacích štol. Dotvořil tak ucelený vodohospodářský systém nádrží, který definitivně vyřešil otázku energetické základny dolů v banskoštiavnickém rudném revíru nejen na celý zbytek 18. století, ale převážně až do začátku 20. století. Vznikla originální vodohospodářská soustava s více než 50 nádržemi a sítí přiváděcích struh a náhonů, vodních štol a dalších vodohospodářských objektů. Dodnes se zachovala asi polovina vodných nádrží, i když už s pozměněnou vodohospodářskou funkcí.

Současnost

Hlavní důraz se dnes klade právě na jejich bezpečnost. V rámci jejich obnovy se budují zároveň i nové dnové výpusty a bezpečnostní přepady, aby se s vodou v nádrži dalo manipulovat a tajchy tak neohrožovaly území pod nádrží. Hlavním cílem jejich rekonstrukce je zabezpečit jejich funkčnost, ale vodohospodáři přitom monitorují i žkvalitu vody v nádržích, což umožňuje – po ztrátě jejich původní funkce – využít jejich potenciál i na nové společensko-ekonomické aktivity. Tajchy se tak mohou stát jedním ze základních fenoménů rozvoje (cestovního ruchu) regionu Banská Štiavnica. Na to je však nutná dobrá koordinace všech zainteresovaných složek působících v oblasti cestovního ruchu – od města Banská Štiavnica až po jednotlivé subjekty podnikající v této oblasti.

Přestože vodní nádrže dnes už neplní své původní poslání, neztratily svůj význam ani v současnosti. Některé z nich se využívají jako zásoba pitné nebo užitkové vody, většina se zejména v letní sezoně využívá na rekreační účely, některé na sportovní rybolov a některé už nemají žádné konkrétní využití. Sběrné a přívodné struhy jsou většinou už nefunkční. Tělesa struh se v současnosti využívají jako turistické značkované trasy, některé jako lesní nebo polní obslužné komunikace, lyžařské běžecké trasy, většina z nich však není v krajině označena a mnohé z nich už nejsou ani rozpoznatelné. Přesto všechny dnes existující vodní nádrže a další objekty mají poměrně velkou vodohospodářskou důležitost. Jejich význam se ukazuje i v širších souvislostech. Blahodárně ovlivňují klimatické podmínky prostředí, v němž jsou integrovány, příznivě působí na vzdušnou vlhkost prostředí, zmenšují rozdíly mezi denní a noční teplotou – především v létě a na podzim a mají zmírňující účinek na vysoušecí větry. Z tohoto hlediska vzrůstá jejich nová funkce rekreačních středisek, nenásilně zakomponovaných do krajiny.

Text/Foto: O. Kubáčková

Překlad: J. Vyborný