Historie

Rané osídlení a počátek středověku

    Území Bosny a Hercegoviny bylo obydleno už v časech neolitu. V pozdní době bronzové se zde usídlily bojovné indoevropské kmeny mezi něž patřili Ilyrové a s nimi se ve 4. a 3. století smíchali migrující Kelti. Na konci 3. století navíc vypukl konflikt mezi Ilyry a rozpínajícím se Římem, za jehož nadvlády se zde zabydlelo mnoho jeho osadníků. Koncem 1. století n.l. sem dorazilo křesťanství. V polovině 5. století dobyli Ilyrii Ostrogót, na konci 6. století ji císař Justinián získal zpět a připojil ke své Byzantské říši. V té době sem začali ze severovýchodu migrovat Slované a počali osidlovat dnešní Bosnu a Hercegovinu a její okolí. Na konci 9. století tyto kmeny byly christianizovány, přičemž Bosna byla pravděpodobně jedním z posledních území, které tento proces podstoupilo.

Středověk

    Bosna často měnila „majitele“. Bývala součástí království srbského a chorvatského a ve vrcholném středověku přešla pod Uherské království, přičemž to o ni soupeřilo s Byzancí. První bosenský vládce, který stojí za zmínku byl Ban Kulin, jenž stál za téměř třistaletou érou míru a stability. Období jeho panování je spojeno i se začátkem kontroverzní bosenské církve, kterou jak římskokatolická, tak pravoslavná, považovaly za kacířskou. Uhry se této situace snažily využít. Kontroverze kolem bosenské církve je totiž měly ospravedlnit k tomu získat Bosnu pod svoji nadvládu. Jejich snahy ochably až po neúspěšné invazi roku 1254.

     Od té doby až po rané 14. století je bosenská historie poznamenána bojem o moc mezi rody Šubičů a Kotromaničů. Konflikt skončil v roce 1322, když se k vládě dostal Štěpán II. Kotromanič. Do své smrti, 1353, stihl anektovat území na severu i západě, včetně částí Dalmácie. Po něm nastoupil jeho synovec Tvrtko, který musel řešit jak spory se šlechtou, tak i uvnitř vlastního rodu a plnou kontrolu nad zemí získal až v roce 1367. Jeho vláda znamenala pro Bosnu mocenský i územní rozmach, který vyvrcholil roku 1377, když se stala nezávislým královstvím. Tvrtkova smrt (1391) byla počátkem dlouhého úpadku království. Tou dobou už Osmané započali svoji dobyvačnou kampaň a v první polovině 15. století znamenali pro Balkán vážnou hrozbu. Nakonec, po období politické a sociální nestability, Bosna roku 1463 padla. Hercegovina následovala o devatenáct let později.

V osmanském područí

      S příchodem Osmanů započala pro Bosnu nová éra. Zavedl se nový systém vlastnictví půdy, reorganizovaly se administrativní jednotky a novou sociální stratifikaci určenou příslušností k třídě či náboženství. Protože se Osmanské říši dařilo expandovat do střední Evropy postupně z Bosny odpadl tlak hraniční province, což znamenalo příchod blahobytu a prosperity. Bylo založeno mnoho měst, například Sarajevo neb Mostar, která se rychle stala regionálními centry obchodu a městské kultury. Na jejich rozvoji se podíleli i různí sultáni a guvernéři, kteří v nich financovali výstavbu důležitých staveb. Samotní Bosňané hráli v kulturní i politické historii impéria často důležité role. Bosenští vojáci tvořili velké složky osmanské armády v bitvách u Moháče a na Krbavském poli. Množství dalších se propracovalo skrze vojenskou byrokracii až na příčky generálů, admirálů a velkých vezírů.

     Vojenské neúspěchy na konci 17. století a Karlowitzský mír z roku 1699 znamenaly, že se z Bosny stala opět nejzápadnější provincie říše. Následující století bylo poznamenáno dalšími vojenskými neúspěchy, mnoha civilními nepokoji a několikerými morovými epidemiemi. To a další události, včetně v Bosnou nechtěných reforem, vyvrcholilo roku 1831  v povstání Husajna Gradaščeviče, i když bylo neúspěšné nastartovalo vlnu protiosmanských nálad. Selské povstání roku 1875 přerostlo v hercegovinské povstání, které se rozšířilo do několika dalších balkánských států a velké mocnosti přimělo k tomu, aby Osmanskou říši, skrze berlínskou smlouvu z roku 1878, donutily předat správu země Rakousko-Uhersku.

Rakousko-Uherské intermezzo

     Rakousko-uherské okupační jednotky musely hned potlačit ozbrojený odpor, ovšem především v Hercegovině nespokojenost přetrvávala. Brzo se situace stabilizovala natolik, aby zde rakousko-uherští úředníci zavedli reformy, které by Bosnu a Hercegovinu přetvořily v modelovou kolonii. Tím chtěli mimo jiné dosáhnout i rozplynutí rodícího se jihoslovanského nacionalismu. 

     Rakousko-Uhersko bylo se svoji novou politikou na jednu stranu úspěšné, především z ekonomického, ovšem nepodařilo se mu utlumit rostoucí projevy nacionalismu. V polovině 19. století se sem z Chorvatska a Srbska rozšířil koncept národnosti a v desátých letech 20. století se nacionalismus stal integrálním faktorem bosenské politiky.

     Idea unifikovaného jihoslovanského státu, do jehož čela se mělo postavit Srbsko, se v té době stala populární politickou ideologií. Když se Rakousko-Uhersko rozhodlo roku 1908 Bosnu a Hercegovinu formálně anektovat, nacionalisté pocítili nutnost jednat. Vše vyvrcholilo 28. června 1914, když mladý srbský nacionalista Gavrilo Princip v Sarajevu zavraždil následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda. Tato událost zapůsobila jako roznětka pro první výbuch první světové války.

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

     Po válce byla Bosna včleněna do jihoslovanského SHS. Politický život v Bosně té doby byl charakteristický dvěma hlavními trendy: sociálními a ekonomickými nepokoji kvůli přerozdělení půdy.  Založení království Jugoslávie v roce 1929 sebou přineslo přeměnění administrativních regionů na banáty, které se naschvál vyhnuly všem historickým a etnickým hranicím a tak vymazaly jakékoli stopy po bosenské entitě. Srbo-chorvatské spory o podobu vnitřní struktury Jugoslávie pokračovaly v duchu minimálního nebo žádného zájmu o vytvoření bosenského regionu. Když byla v roce 1939 podepsána dohoda Cvetkovič-Maček, vznikl chorvatský banát, což v podstatě nebylo nic jiného než rozporcování Bosny mezi Srbsko a Chorvatsko. V té době se zahraniční politika Jugoslávie začala zabývat rostoucí hrozbou ze strany Německa, resp. Třetí říše. Nakonec byla Jugoslávie ve dne 6. dubna 1941 obsazena hitlerovskými vojsky.

Druhá světová válka

     Bosna se za doby druhé světové války stala součástí německého loutkového státu Chorvatska. To znamenalo, že se ji dotkla rozsáhlá perzekuce- židovská populace byla téměř vyhubena. Srbské nacionalistické a roajalistické hnutí se přeměnilo v partyzánský odboj, který však měl neblahý následek v tom, že partyzáni často páchali zvěrstva na bosenských muslimech. V reakci na toto se několik bosensko-muslimských paramilitaristických  jednotek připojilo k Ose, aby Srbům jejich zvěrstva oplatili. 

     Roku 1941 se na scéně objevil Josip Broz Tito, který zorganizoval vlastní multietnický odboj. Ve dne 25. listopadu 1943 se antifašistický Výbor pro národní osvobození Jugoslávie s Titem ve vedení na ustanovující konferenci v Jajce rozhodl, že hranice Bosny a Hercegoviny budou v poválečné Jugoslávii obnoveny v rozsahu z dob Osmanské říše. Titův odboj byl pro své úspěchy podpořen Spojenci a na konci války vše vyústilo ve vznik socialistické Jugoslávie a v ústavě z roku 1946 je Bosna a Hercegovina oficiálně prohlášena za jednu ze šesti ustanovujících republik nového státu.

Od války k válce

     Pro svoji výhodnou strategickou polohu byla poválečná Bosna vybrána jako centrum vojenského průmyslu, což vedlo k tomu, že se v Bosně koncentrovalo značné množství armádního materiálu a personálu. Jinak byla Bosenská existence uvnitř Jugoslávie v zásadě prosperující. Navíc díky jugoslávské doktríně „bratrství a jednoty“ se multietnická bosenská společnost úspěšně vyvíjela jak kulturně, tak sociálně.

     Během 50., 60., a 70. let se začala formovat silná bosenská politická elita (představována především Džemalem Bijedičem, Brankem Mikuličem a Hamdijou Pozderačem), která posilovala a ochraňovala svrchovanost Bosny a Hercegoviny. Jejich snahy byly základem snah o bosenskou nezávislost, které posílily především během zmateného období po Titově smrti (1980). S pádem socialistické Jugoslávie byla komunistická doktrína tolerance zahozena a tím se vytvořily příležitosti, aby nacionalistické hnutí šířily svůj vliv.

     Po parlamentních volbách v roce 1990 dominovaly národnímu hnutí tři strany reprezentující tři různá etnika, která chtěla komunisty zbavit moci. Chorvatsko a Slovinsko, které následovně vyhlásily nezávislost, jež následovala válka, dostaly Bosnu a Hercegovinu se svými třemi národy do těžce řešitelné situace. Byl to rozpor, zda V Jugoslávii zůstat (silně podporováno Srby) či se od ní oddělit (populární mezi Bosňany a Chorvaty). Deklarace svrchovanosti z října 1991 byla následována referendem za nezávislost na Jugoslávii v březnu 1992, jenž bylo bosenskými Srby bojkotováno. Referenda se zůčastnilo 64% obyvatel, přičemž 98% se vyslovilo pro nezávislost, takže z Bosny a Hercegoviny se stal samostatný stát. Následovala vypjatá doba, během které se zvyšoval počet ozbrojených střetnutí, až 6. dubna vypukla otevřená válka. Mezinárodní uznání Bosny a Hercegoviny znamenalo, že se JNA (jugoslávská lidová armáda) oficiálně stáhla z bosenského území. Ovšem mnoho jejich srbských příslušníků se připojilo k srbské armádě. Díky použití výzbroje ze skladů JNA v Bosně a podpoře dobrovolníků, byly srbské ofenzívy v roce 1992 úspěšné a získaly kontrolu nad většinou země. Po podepsání Washingtonských dohod z března 1994 vznikla Federace Bosny a Hercegoviny. To ale neznamenalo konec bojů. V červenci 1995 došlo k hrůzným událostem v Srebrenici, kde bylo zavražděno na dva tisíce bosenských mužů. Teprve podepsání Daytonské dohody v Paříži mezi Slinou Izetbegovičem (Bosna a Hercegovina) Franjem Furmanem (Chorvatsko) a Slobodanem Miloševičem (Jugoslávie) přineslo konec bojům. Avšak válka byla krutá. Za tři roky znamenala smrt pro devadesát pět až sto tisíc a ze dvou milionů lidí udělala uprchlíky.

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org

zpět