Belgie: Brusel - ráj pro líné cestovatele I.

Mám za sebou celonoční cestu v dodávce řízené zmateným polským řidičem, který mne dovezl ze Strakonic až sem, do Štrasburku. Dal jsem mu přednost před vlastním pomaturitním večírkem. Problém je ten, že ještě před chvílí jsem omylem stál na špatné straně dálnice a nyní mne jeden Francouz dovezl na místo absolutně nevhodné ke stopování.

Po dvou hodinách utrpení mi konečně zastavuje jeden z místních a odváží mne na benzínku přímo naproti té, kde jsem omylem stopoval před tím. Přes dálnici vede lávka... Nu což, času je ještě dost, a tak opět trpělivě čekám. Po dalších dvou hodinách mne nabírá kamion, který mne doveze přímo do hlavního města Evropy. Řidič není příliš komunikativní, a tak se nechávám ukolébat rytmickým houpáním kabiny a velkou část cesty spím. V pět hodin odpoledne jsem zanechán svému osudu na okraji Bruselu, naštěstí však přímo vedle tramvajové zastávky, a tak se již o hodinu později mohu přivítat se svou hostitelkou a kamarádkou Aňou. Dobrovolničí zde již devátý měsíc v dětském domově, ale celý tento týden má volno a může se mně plně věnovat. Geniální, s tím jsem ani nepočítal. Ve městě sice právě probíhá Jazz Maraton, ale mám teď energii leda na sprchu, večeři a přesun do postele. Kultury si můžu užívat zítra.

V půl jedenácté (o několik hodin dříve než jsem čekal) vyjíždíme do města a procházíme trh na Gare du Midi. Majitelé stánků, vesměs Arabové, vykřikují cosi o nejlepších cenách a nejvyšší kvalitě a snaží se přehlušit hukot davu nakupujících. Tedy, po pravdě jim nerozumím ani slovo, ale co jiného by mohli křičet? Svá první eura utrácím za trs banánů a půl kila sladkých brambor a snažím se z trhu co nejrychleji zmizet. Proplést se davem není příliš snadné a Aňa se mi neustále někde ztrácí, ale po několika minutách tlačenice jsme konečně zase na volném prostranství. Přichází čas ideální pro šálek dobré kávy a následující tři hodiny proto trávíme v kavárně.

Začíná hrát poslední kapela na hlavním pódiu Jazz Maratonu. Free jazz, šílenost třetího stupně a očividně sjetý bubeník rozvalený na kancelářské židli. Většina lidí s nechápavými výrazy odchází a já jsem v sedmém nebi. Ano, veřejně přiznávám, že můj hudební vkus opravdu není „normální“. A když se po chvíli přidávají čtyři tanečníci se svými nepochopitelnými robotickými pohyby, zůstávám jen sedět s otevřenými ústy.

Pokračování příště...

Text/foto: Matouš Vinš