Bolívie – pohledná vesnička Coroico
Coroico leží ve výšce 1 600 metrů nad mořem na úpatí kopce Cerro Uchumachi v západní části Bolívie v provincii Nor Yungas. Kolem dokola této vesnice je zvlněná zalesněná krajina, za kterou vykukují zasněžené vrcholky Cordillery Real – Huayna Potosí, Tiquimani a Mururata.
Samotná víska je malá a klidná. Centrum zdobí zeleň a malebný kostel s kamennou zvonicí (kostel San Pedro y San Pablo), který dominuje tomuto prostranství. Na několika místech této obce je vyobrazen skalňák andský (tunqui), červený pták s chocholkou, jenž je místním symbolem. Městečko je protkané úzkými dlážděnými uličkami, které jsou lemované krámky s drobnostmi. Večer je zde otevřeno několik stánků s grilovanými kuřaty a každý den je tady největší pozdvižení, když se od čtyř hodin prodávají na náměstí housky, jež právě domácí pekaři dopekli.
Zůstáváme v Coroicu tři noci, abychom se pokochali zdejší lesnatou krajinou a prošli si okolí. První den se vydáme nekonečně dlouhým traverzem ke třem vodopádům, které by měly být vzdáleny asi dvě hodiny od Coroica.
Trasa vede kolem sytě zelených kokových polí, která místní ženy a děti zrovna obírají. Čím dále jsme od vesnice, tím je cesta zarostlejší a hůře průchodná. Je dobré si sem vzít plné boty a dlouhé kalhoty. Nejlépe i rukávy a pokrývku hlavy. Nejenže vegetace dost škrábe, ale zároveň tady létají malé otravné mušky, které koušou a zanechávají nateklou a zarudlou kůži. Jelikož se na Bolívii nacházíme poměrně nízko, je tu dost horko a vlhko.
První vodopád – San Felix – je znetvořen betonem a trubkami a vypadá to, že z něj obec Cruz Loma odčerpává vodu. Když pokračujeme k dalším dvěma vodopádům, dojdeme akorát ke kamennému zátarasu a pletivovému plotu s ostnatým drátem. Na metr a půl široké pěšině je to tak šikovně postavené, že je z jedné strany vysoká skála a z druhé prudký sráz. Dojde nám, že k těm dvěma vodopádům se tudy asi nedostaneme. Jediná cesta k nim je od města Cruz Loma.
Tuhle cestu uzavřeli, aby se tam nedalo dostat jinak než autem nebo s nějakou cestovkou. Vodopády jsou zpoplatněny (nebo to aspoň říkal pán z infocentra). O uzavření této cesty však neřekl nic. A jelikož se asi výběrčím nechce stát někde v lese u vodopádu a vybírat peníze, vybírají je dole u města a tuto cestu raději zatarasili, aby se tam náhodou někdo nedostal odjinud.
Další den brzo ráno se jdeme podívat na nedaleký vrchol Uchumachi, který je vysoký necelých 2 500 m n. m. K malému kostelíku nad vesnicí vede oblíbená poutní „křížová cesta“. Odtud pokračuje prašná pěšina až k vyhlídkovému místu, odkud se dá příjemně kochat pohledem na nízké zelené kopce oblasti Yungas, za kterými se tyčí ledovcové špičky Cordillery Real.
Ranní mlha, v této oblasti častý jev, pomalu ustupuje a obloha se barví do modra. Na ní se krásně vyobrazují siluety kroužících dravců (zřejmě orli andští), které máme nad hlavami. Pak se pěšina smrskne na půl metru a každým krokem víc a víc zarůstá trávou a keři, až nakonec stromy vytvoří vegetační tunel. Jsme rádi alespoň za náznak vysekané cesty. Když dojdeme na vrchol Uchumachi, odpočineme si na pár místech s výhledy, ale hora je spíše porostlá stromy. Cestou zpět po nás vystartují nějací potulní psi, kteří se nebezpečně přibližují až na metr. Většinou v Bolívii psi jen štěkají, ale nepřibližují se. Tihle dost cení zuby a nebýt mikiny a kamenů, těžko říct, kam až by se svými tesáky dostali.
Krom zajímavých výletů po okolí, procházky po městě a překrásných výhledů na všudypřítomnou krajinu stojí za návštěvu v Coroicu i místní neupravovaný, dokonce až strašidelný hřbitov. V Jižní Americe jsou nebožtíci, vzhledem ke skalnatému podloží, často pochováváni nad zemí. Hojně pak ve vybetonovaných stavbách s otvory pro rakve. Stavba je většinou vysoká kolem dvou a půl metru, něco přes dva metry hluboká s délkou dle možností hřbitova (2–15 metrů). V řadě je pak několik podlouhlých otvorů, kam se rakev i s tělem vkládá a následně zabetonuje nebo zazdí kamennou deskou se jménem. Takový panelák pro mrtvé... Pár těchto hrobů je zde otevřeno a vybrakováno. V jedné hrobce je dokonce ještě ztrouchnivělá rakev, ale již bez těla.
Večery v Coroicu trávíme jako místní obyvatelé – příjemným posezením na hlavním náměstí, kde je několik laviček. Večer je v Coroicu teplo a pofukuje mírný vánek. Několik týdnů předtím jsme se pohybovali ve vyšších nadmořských výškách, kde bylo po setmění chladno, tak si to tady užíváme a bavíme se nad dováděním malých místních dětí. Je hezké, že se na všech bolivijských náměstích či jiných prostranstvích schází vždy spousta lidí a dětí, kteří se baví, skotačí, tráví volný čas venku a nesedí doma u počítače. Možná proto, že jej nejspíš ani nevlastní.
GPS: 16°11'17.7"S 67°43'40.1"W
Text a foto: Tomáš Novák
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek