Cesta severní Indií VIII.
15.den (pátek 20.2. 2009)
Vstáváme asi v 8 hodin a já se hned jdu dát ledovou sprchu, abych se dostal do formy. Snídaně skládající se z tibetského chleba s máslem (vynikající záležitost) a coly ze skleněné lahve tu přijde na 35 rupií. Ranní procházka po Kalkatě nás dovede ke gotickému kostelu sv. Pavla, kde nacházíme ticho a klid. Interiér je hezký, k tomu se tu line silná vůně navoskovaného dřeva. Roku 1847 nechal kostel postavit major W.N. Forbes. Rozměry budovy jsou 75 x 24 metrů a ocelová příhradová konstrukce její střechy měla v té době největší rozpětí na světě. Blíží se dvanáctá hodina, což znamená, že se musíme vrátit do hotelu pro batohy, neboť nás čeká check-out. S báglama vyrážíme k největší atrakci celého města – Památníku královny Viktorie.
Budova z bílého mramoru leží na jižním okraji čtvrtě Maidan a se svými zahradami a jezírky je pýchou Kalkaty. Vstupné pro cizince činí 150 rupií. Uvnitř je stálá expozice obrazů, fotek, soch a dalších dobových předmětů, jenž připomínají britský imperialismus. Mně osobně přišla expozice fotek jako nejlepší (zachycuje období z let 1940 – 1970). V parku v okolí památníku (kde nám naštěstí nikdo nic nenabízí ani nežebrá, spíše jsme tu atrakcí pro místní) zabíjíme čas, do večerního odjezdu nám zbývá celé odpoledne.
Na nádraží Howrad dojedeme autobusem, sice za 10 rupií na jednoho, ale totálně narvaným. Nádraží je poměrně velké a na místní poměry kupodivu celkem čisté. Dopřávám si několik čajů, sladkostí a chipsů, až konečně přijíždí náš spoj. Vlak odsud začíná svou trasu, takže nemáme problém s místy v kupé. Rovnou si sklápíme lůžka a navzdory nesouhlasným pohledům našich spolucestujících uleháme, usínám rychle.
Další fotografie města Kalkaty
16.den (sobota 21.2. 2009)
Do Puri přijíždíme skoro na čas, kolem šesté ráno. Hned, jak vystoupíme, udeří na nás velké vedro a dusno, ale hlavně také ve vzduchu cítíme moře! Tušíme (a tušíme správně), že odpoledne bude nesnesitelné vedro. V Puri vystupuje pouze pár lidí a na celém nádraží vůbec je krásně ticho a klid. Máme v plánu si zkusit přebookovat odjezd vlaku z Puri o den dříve (na 24.2.), protože chceme stihnout celodenní výlet na Tádž Mahal. Ticket office otevírá až v osm hodin ráno, musíme se tedy obrnit trpělivostí. Jakmile vyletí plechová roleta pokladny, řítím se po indicku hlava nehlava k prodejnímu okénku, abych tam byl jak první. Jsem třetí. Máme štěstí, člověk za přepážkou projevuje ochotu a během pár chvil a vyplněných formulářů nám tiskne nové lístky. Jen musíme zaplatit stornovací poplatek, 150 rupií na osobu, z původně koupených lístků. Pěšky se vydáváme k pobřeží, kde jsou hotely. Nejdříve si ale zajdeme na pořádnou snídani, máme všichni strašný hlad. Já si dopřeji toasty s arašídovým máslem. Prohlídky si tentokrát opravdu vychutnáváme, máme čas - bavíme se nadhozenými cenami a snahám hoteliérů nás přesvědčit, že právě jejich hotel je ten nejlepší (v jednom lepším hotelu po nás chtěli 2500 rupií za noc). Bereme pokoj za 300 rupií na noc v jednom z malém, přízemním a útulném hotýlku s předzahrádkou. Dohromady tu jsou jenom 3 pokoje. Ten náš je klasika - jedna místnůstka s postelí (tak akorát pro tři) a koupelna s evropským záchodem. Na večer máme přislíbenou i teplou vodu. Jelikož nás v Puri čekají skoro tři dny a nikam nemusíme spěchat, vybaluji si celý batoh, přičemž se na mě vyvalí silný nakyslý zápach ze zapařených a propocených věcí, jenž jsem měl na sobě v horách. Musím si dojít koupit prášek na praní a vyprat si. Několikagramový pytlíček s nápisem Ariel stojí 2 rupie. Ruční pračka za korunu. Voda, jenž pak vylévám, je úplně černá. Oblečení hodím sušit na verandu u předzahrádky, paří takové sluníčko, že během několika minut jsou věci skoro suché. Je potřeba se natřít krémem na opalování. Moře je od našeho hotelu vzdáleno dvě minuty chůze, takže se jdeme podívat.
Když si odmyslím všudypřítomné odpadky a (nejen) psí výkaly, vidím hezkou pláž s jemným, tmavě žlutým pískem. Fouká tady příjemně studený vítr a na obzoru už se zvedají vlny. Některé až dva metry vysoké. Soukromí a „čistotu“ si lze užít, když dojdete za rybářskou část pláže. Tam jsme také došli a i když jsem si zapomněl plavky v batohu na hotelu, vrhám se konečně do moře. Je teplé a hodně slané. Dobrou půlhodinku mi trvá, než se úplně vyblbnu. Zpátky nejdeme podél pobřeží, ale rybářskou vesničkou opodál, tady uvidíte skutečný život místních, bez turistického ruchu. Jsou to víceméně slumy z plachet a dřeva, ti šťastnější žijí ve zděných krychlích s okny a dveřmi – domcích. Taky si nás tu prohlížejí jinak, než v rušných městech, „bílých“ se tady neprochází. Na hotelu se převléknu a hurá na oběd – Thálí. Na plechovém tácu dostanu nášup rýže a okolo několik druhů omáček, zeleninu a brambory. Poctivá porce, kterou ani nemůžu sníst, stojí 50 rupií. Poprvé v Indii si jdu po obědě lehnout a ten pocit je k nezaplacení. Odpoledne proflákáme ve městě, ovšem na žádnou historickou památku nebo zajímavější místo tady nenarazíme. Jedinou atrakcí se tak stávají staré domy, ještě z období britského kolonialismu. Z honosných vil jsou teď oprýskané a zaprášené domy. Večeře v podobě palačinky s nakrájeným banánem mě plně zasycuje. Před spaním dopíjíme zbytek slivovice s colou. V noci pociťujeme jedinou, za to dost zásadní, nevýhodu této oblasti – komáry. Asi třicet jsme jich vybili, ale pořád to bylo málo. I když jsme pustili větrák a napatlal jsem na sebe pořádnou vrstvu mazání, ráno objevuji pár štípanců. Kámoš Olda se nenamazal a ráno chudák vypadá jako narkoman.
Text: Jakub Štantejský
Foto: Jakub Štantejský a Oldřich Štefl
Související články:
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek