Čína: pohledem novináře I. - boj na Náměstí Nebeského klidu
Publikováno: 12.5.2012
Konečně Peking. Naše novinářská parta se probojovala sérií bezpečnostních kontrol a ocitáme se v nekonečné letištní hale. Pocit, že nás zdejší dav pohltí, je ale lichý. Vzápětí vidíme rozesmátou čínskou slečnu s mávátkem a za pár minut sedíme všichni v luxusním klimatizovaném autobusu.
Jsme delegace opatrovaná zástupci čínského Ministerstva zahraničí a jak se dalo čekat, servis i program tomu odpovídá. Autobus se proplétá zásadně širokými, napohled zánovními bulváry, ani dalekohled by nám nepomohl spatřit něco z pozůstatků staré zástavby, natož pak chudinské čtvrti. Po více než hodině jízdy parkujeme před pětihvězdičkovým hotelem a vítá nás mnohačlenná skupina personálu s uctivou úklonou. Těšíme se na smažené nudle nebo kung-pao, ale bohužel. Na talíři máme klasické hranolky a něco jako vídeňský řízek. Asi úcta k našim gastronomickým zvyklostem.
Tolik potřebný odpolední klid v hotelovém pokoji taky nebude. Vybalit, převléknout, vzít kamery a za 30 minut sraz před hotelem. Takové je naše první setkání s čínskou pracovitostí, houževnatostí, odhodlaností dosáhnout cíle a s přísným řádem, který zemi nejpodnikavějších komunistů světa pomáhá blížit se hospodářskému piedestalu.
Čína před lety a teď
Naše průvodkyně se rozrostly na dvě, v ruce nezbytná mávátka, v kabelkách naše pasy a očividně spoustu dalších dokumentů, jejichž původ je nám neznámý. Nervózně pobízejí opozdilce a významně si ťukají na hodinky. Cestou za prvním kulturním cílem nám ministerské slečny přednesou kompletní program na 12 dní - chvilkami se chvějeme nedočkavostí, pak ale i hrůzou. Teď míříme na proslulé Náměstí Nebeského klidu.
Je červen, měsíc, kdy si celý západní svět připomíná neblahé výročí masakru, při kterém v roce 1989 čínská armáda právě zde brutálně zakročila proti demonstrujícím studentům - vojáci si tu proráželi cestu pomocí tanků, obrněných vozů a zmasakrovali na 1300 lidí, kteří volali po demokratizaci země. Náš výlet má dokázat, že je dnes Čína úplně jinde. Nějak se to ale nedaří...
Hrubá chyba čínské diplomacie
Zaparkujeme zhruba kilometr od Tian'anmen a pod vedením mávátek s kamerami na ramenou šlapeme po snad včera položeném chodníku směrem k náměstí. Jakoby náhodou cestu lemují desítky vojáků v pozoru s nepřítomným pohledem. Ptáme se, proč tu jsou - odpověď je šalamounsky čínská - "stojí čestnou stráž neznámo komu". Náš cíl je téměř nadohled, ale přes smogovou clonu vidíme jen pár desítek metrů dopředu. A najednou stop! Obklopí nás několik policistů, u chodníku zastaví něco jako anton a začíná sáhodlouhá diskuse.
Holky se snaží, mávají svými dokumenty, telefonují na všechny strany, ukazují všechna možná razítka a povolení - my jen pobaveně a rozpačitě přihlížíme, policisté jsou zatím neoblomní: s kamerami na Náměstí Nebeského klidu nikoho nepustí. Naše průvodkyně jsou očividně nešťastné. Vždyť mají z ministerstva oficiální povolení! Policie na to ale neslyší. Začínáme propadat skepsi, navíc už více než hodinu stojíme na místě v třicetistupňovém vedru. Další telefonát a vítězoslavný pohled jedné z našich opatrovatelek. Za pár minut tu stojí černá limuzína, vystoupí z ní člověk v obleku s rudou kravatou, z náprsní kapsy vytáhne jakousi průkazku, ukáže ji policejnímu šéfovi a eskorta zmizí v autě. Můžeme točit.
Komunistický režim má jasná pravidla – jazyk za zuby
Hledáčky kamer míří napoprvé k majestátní Bráně Nebeského klidu, odkud nás probodává pohled komunistického diktátora Mao Ce-tunga, zakladatele Čínské lidové republiky. Pro mnohé Číňany je Velký Mao stále ikonou a my jsme odhodlaní se jich na to zeptat. Náměstí se hemží návštěvníky, vesměs Číňany, o adepty na rozhovor tedy není nouze. Vybírám si mladý pár a anglicky ho oslovím. Na pozdrav reagují s úsměvem, když je však požádám o odpovědi na pár otázek, tváří se, že nerozumí ani slovu. Opakuji svou žádost primitivnějším jazykem - jen kroutí hlavou a prchají.
Vidím krásně oblečenou dámu středního věku s nezbytným slunečníkem - zkusím štěstí tady. Scénář se opakuje do posledního detailu. Následuje pokus "do třetice všeho dobrého" a pochopím, že v davu promíchaném s tajnými policisty se žádné odpovědi na "choulostivé" otázky nedočkám. Zklamání, ale tvář pokrokové Číny se poodhaluje. Moji novinářští parťáci ze Slovenska, Ukrajiny, Polska a dalších evropských zemí se tváří stejně zklamaně - nikdo neuspěl.
Gigantické náměstí a Mao Ce-Tung
Vzdáváme tedy naděje na rozhovor a zaměříme se na nádheru gigantických prostor, které až berou dech. Stojíme na největším náměstí světa, mravenci na ploše 440 000 metrů čtverečních, což je například rozloha Vatikánu. V dálce před námi se tyčí brána do Zakázaného města a my míříme do komplexu paláců a chrámů, odkud kdysi veleli čínští císařové.
"Ať žije Čínská lidová republika", "Ať žije spojený lid celého světa". To jsou nápisy, které nás vítají při vstupu do palácového bludiště. Právě tady na tribuně Mao Ce-tung vyhlásil 1. října 1949 Novu Čínu. Také se odsud předčítaly svitky s císařskými edikty.
Máme k dispozici něco jako mapku a podle harmonogramu hodinu na prohlídku. Na to, že má komplex tvořit asi 800 budov s přilehlými zahradami, není doba vycházek příliš vstřícná. Potulujeme se proto hned za branou, obdivujeme nádherné ornamenty na dřevěných budovách, chvílemi je nám úzko ze zjištění, jak mnohé objekty chátrají a podléhají zubu času. Pak projdeme parkem Zhongshan a přes Vysokou Bránu vbíháme alespoň na minutu do obřadní části města. Vodní příkop a hradby už vidíme jen zdáli, čas se neúprosně krátí a nám nezbyde než se vrátit a poslušně naskákat do autobusu, protože zpoždění je v Číně velkým proviněním.
Text/foto: Andrea Fantová
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 23.2.2013
Vulgarity a pornografie na internet nepatří. S tím bychom určitě mohli souhlasit, pokud by to ovšem nebyla jen zástěrka pro nekonečné drápy čínské internetové cenzury. Pod roušku ochrany národní kultury, zájmů a veřejného sociálního prospěchu se čínská vláda snaží skrýt tvrdé čistky.
Publikováno: 15.9.2012
Jsme stále na dalekém severozápadu Číny, v kraji, který je protkaný tibetskou kulturou a historií. Po hutných dávkách nám naši pekingští hostitelé servírují návnady, které mají nevědoucí Evropany přesvědčit o zájmu centrální vlády na rozvoji qinghajské zaostalé ekonomiky, zvyšování životní úrovně obyvatel a zároveň podpoře zachování všech atributů původní kultury.
Publikováno: 22.9.2012
Klasické čínské koberce popsal už Marco Polo ve svých cestopisech, ve světě přesto nejsou ještě dnes příliš vidět a ví se o nich málo. Těším se, že naše návštěva továrny na výrobu koberců v provincii Qinghai, na okraji metropole Xining, rozšíří moje obzory. Život zdejších dělnic zasunuji hlouběji do podvědomí a snažím se vnímat krásu kolem sebe.
Publikováno: 29.9.2012
Putování po Číně s sebou nese nekonečnou škálu dojmů, vjemů, zážitků a překvapení, pro Evropana často zahalených pod roušku tajemna, mnohdy ale pouhé nevědomosti. Já jsem si z této země odvezla vévodící pocit – Čína je neuvěřitelně barevná. Barevná od fádní uniformní šedi až po nádherné duhové kombinace.
Publikováno: 6.10.2012
Opouštět provincii Qinghai a tím i pár dní života v minulém, občas i předminulém století, bylo pro citlivější povahy zvláště těžké. Zdejší zatím mnohkde panenská příroda, pyšné horské masivy, hluboká zelená údolí, rozlehlé suché pláně, miniaturní políčka, stáda jaků a barevná směsice národností, často neposkvrněných civilizací, nás okouzlily, ohromily, zanechaly otisk v srdcích Evropanů navždy.
Publikováno: 13.10.2012
Jsme v Šanghaji, metropoli opředené stovkami „nej“, tedy i v největším čínském městě. Jedno „nej“ jí ale určitě chybí – to historické. Šanghaj má na rozdíl od mnoha jiných čínských měst historii poměrně krátkou, po středověku tu není ani památky. Rybářská vesnice na břehu řeky Huangpu se zrodila teprve v 11. století a na vážnosti začala získávat až o šest století později.
Publikováno: 20.10.2012
Když jsem se na ni dívala večer z promenády koloniálního Bundu, okouzlila mě Perla Orientu svými ladnými tvary a dlouze jsem sledovala, jak se v pravidelných intervalech odívá do nových a nových barev. Ani nevím, která jí sluší nejvíce…
Publikováno: 27.10.2012
Druhý den v Šanghaji. Jsem do růžova vyspalá, apartmá, které mi čínské ministerstvo dopřálo v jednom z nejmodernějších hotelů ve čtvrti Pchu - tung, se nevyrovná snad ani nejluxusnějšímu dovolenkovému modelu.
Publikováno: 3.11.2012
Do zahájení světové výstavy zbývá necelých 11 měsíců.Tady v Šanghaji se slovo Expo skloňuje do omrzení. Blankytně modrý maskot výstavy Chaj – pao se na nás už rok před propuknutím výstavního blázince usmívá z výloh, plakátů, mrká na světelných tabulích a jednoho plyšového si dokonce přivezu domů.
Publikováno: 10.11.2012
Vůbec první čínské slovíčko, které jsem se naučila a také ho dodnes nezapomněla, je „pi-džo“. Pokud se vám zdá povědomé, nemýlíte se – ač diametrálně odlišný jazyk, pro oblíbený nazlátlý mok má foneticky velmi podobný název jako čeština a mnohé další slovanské jazyky. Pití piva je zálibou, kterou máme s Číňany rozhodně společnou.
Publikováno: 17.11.2012
V Číně se pije opravdu všechno, na co si jen vzpomeneme. Každodenním nápojem je neodmyslitelný čaj, ať zelený nebo černý, fermentovaný nebo polofermentovaný. Voda a stovky druhů nealkoholických nápojů patří k jídlu stejně jako pivo nebo velmi oblíbené tradiční rýžové víno. Na stolech zdejší „vyšší" třídy už ale nechybí ani víno z hroznů, nápoj donedávna velmi opomíjený.
Publikováno: 24.11.2012
Pohybovat se na druhé straně eurasijského kontinentu není pro méně znalé nic jednoduchého, obzvláště pak, pokud ho čeká osobní kontakt s čínskou rodinou, s obchodními partnery nebo politiky či úředníky. Na takový pobyt je dobré se alespoň trochu připravit, protože jinak vás čeká nejedno faux pas.
Publikováno: 5.1.2013
Projížďky i procházky po Šanghaji jsou nekonečnou studnicí poznávání nepoznaného, odlišného, ať je to kdekoli. Podaří se mi sednout si na půl hodiny na lavičku na jednom hodně frekventovaném bulváru a pozorovat cvrkot kolem sebe.
Publikováno: 19.1.2013
My už máme celé to vánoční martirium více či méně zdárně za sebou, následky silvestrovských oslav jsou zažehnané a nastoupily všední dny. Daleko na východě planety ale sváteční honička teprve vrcholí.
Publikováno: 26.1.2013
Naše putování po Číně bylo mimo jiné prošpikované spoustou formálních setkání, jak s vládními potentáty, tak s vedením různých firem, které se přes nás, evropské novináře, chtěly zviditelnit. Ve chvatu všech těch na minutu rozplánovaných sezení jsem vždy závěrem posbírala připravené vizitky a pečlivě je založila ke svým poznámkám.
Publikováno: 9.2.2013
Všichni už jsme si zvykli, že je Čína ověnčena stovkami superlativů a nej a nebudu přehánět, když odhadnu, že tuto škálu prvenství rozšiřuje minimálně jednou týdně o nějakou novinku.
Publikováno: 16.3.2013
Vyrazíme-li do Číny, je téměř nemožné minout její hlavní město – Peking. Peking plný stop minulosti, ale i Peking žijící přítomností a budoucností v každé ze svých širokých ulic i uzoučkých uliček. Peking plný výborného jídla, rušné dopravy... Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Kde ale najít také chvíli klidu v hektickém velkoměstě?
Publikováno: 1.9.2012
Náš autobus opět uhání po nové dálnici, o které jsem se dočetla, že byla postavena snad z jediného důvodu – aby se zpřístupnil tibetský buddhistický klášter Ta´er. A opravdu, tentokrát nás nečeká žádná kostitřasá polní cesta a pohodlně parkujeme přímo před branami rozsáhlého komplexu na úpatí zelenavého pohoří.
Publikováno: 25.8.2012
Provincie Qinghai mě okouzluje na každém kroku, nebo spíše na každém ujetém kilometru. Směsice buddhismu a muslimského světa pokorně vegetující pospolu je neuvěřitelně zajímavým jevem, obzvláště pro novináře z daleké, zrychlené, často neosobní a netolerantní Evropy. Tentokrát míříme do údolí, které skrývá oblast Rebkong, centrum tibetského umění v provincii.
Publikováno: 13.2.2012
Čína – země neomezených možností, země, která na rozdíl od vyspělého světa roste a jejíž hospodářský růst se v současném světě jeví jako zázrak. Země s mnoha kulturními a historickými památkami, země, která posílá člověka do vesmíru. Nicméně také země, která nerespektuje lidská práva, země, kde vládne diktatura, sice označovaná jako komunistická, avšak s velmi markantními kapitalistickými prvky.
Publikováno: 19.5.2012
Být v Číně a nenavštívit Velkou čínskou zeď se rovná barbarství. V oficiálním programu, který pro nás čínská vláda sestavila, je tento výlet přesto jen alternativní a musíme si ho vyloženě zasloužit. Od časného rána proto sedíme v rudém sále sídla Komunistické strany Čínské lidové republiky a tváříme se, že posloucháme propagandistické referáty zapálených řečníků.
Publikováno: 26.5.2012
Světová média dnes svorně hlásají, že čínská státní televize CCTV vítězně dokončila svůj závod a slavnostně otevřela své nové sídlo v Pekingu. Futuristicky vyhlížející budovu, která má symbolizovat nástup Číny na světovou scénu, už novináři překřtili - díky nevšednímu tvaru se jí k nemilosti Číňanů ve světě přezdívá "Velké boxerky".
Publikováno: 2.6.2012
My „vyvolení" jsme čínskou megalopoli probrázdili z velké části luxusním klimatizovaným autobusem s usměvavým švihákem za volantem. I to už patří ke zdejšímu standardu, určitě však jen pro nepatrnou skupinku domorodců a pak samozřejmě pro movité turisty.
Publikováno: 16.6.2012
Z okénka autobusu jsme Peking zhlédli křížem krážem, autentickou atmosféru ulic a uliček a těch statisíců lidí v nich jsme ale nasáli až v roli pěších turistů a pak samozřejmě po „večerce“, tedy když skončila oficiální večeře s vybranými potentáty a naše znavené průvodkyně zmizely za dveřmi hotelového pokoje.
Publikováno: 23.6.2012
První kulinářský zážitek v Číně mě příliš nenadchl. Nádherný pětihvězičkový hotel, spousta povyku při příjezdu naší novinářské delegace - úklonou a mávnutím vějíře nás vítaly krásky v tradičním oděvu, od stolu jsme se kochali nádherou atria s jezírkem a exotickými ptáky, z reproduktorů se linula příjemná hudba a my, unavení po náročném letu s žaludky natěšenými na první čínskou lahůdku.
Publikováno: 30.6.2012
Peking je pro nás bělochy koncentrací paradoxů. Nekonečné mrakodrapy, luxusní obytné rezidence, supermoderní obchody všech světových značek na jedné straně a pak tisíce artefaktů staré čínské kultury. Nás zajímá obojí, to tradiční je ale mnohem lákavější.
Publikováno: 7.7.2012
Návštěva pekingského trhu s potravinami a poživatinami všech druhů, tvarů, pachů, původu často neznámého a životnosti ještě nebezpečně dlouhé nás opravdu na chvíli omráčila a poklidně bloumající čínští obchodníci civěli na blondýny, které se pohybují tempem maratonského běžce. Uf. Jsme pryč a jako zázrakem se před námi vyloupne příjemně známá cedule „Starbucks Coffee“.
Publikováno: 18.8.2012
Jsme už třetí den pohlceni kouzlem západní Číny a vědomí, že máme někde „za zády“ Tibet, je pro nás „ošklivě“ řečeno atraktivní. Tam se pod hlavičkou čínského Ministerstva zahraničí rozhodně nepodíváme, přesto ale tibetskou kulturu potkáváme na každém kroku.
Publikováno: 11.8.2012
Náš autobus se konečně dokodrcal na konec dlouhatánské jílové polní cesty, ve kterou se zhruba před hodinou změnila jako mávnutím kouzelného proutku moderní šestiproudá dálnice. Mé obavy, že skončíme na střeše, se naštěstí nenaplnily, projeli jsme posledním lesíkem a před námi se vylouplo fotbalové hřiště zprava a zelený dvůr zleva. Všemu vévodila přízemní ošuntělá, omlácená šedivá budova - škola.
Publikováno: 4.8.2012
Náš autobus uhání po dokonale hladké dálnici, na které sem tam potkáme člověka v klobouku, s šátkem přes obličej a koštětem v ruce – je sám, široko daleko ani památka po civilizaci, vysoké hory po obou stranách a on zametá krajnice.
Publikováno: 28.7.2012
Ranní pohled z okna hotelu v Xiningu odhaluje úchvatný horizont. Město je lemované vysokými horami, nad kterými září slunce a já se nesmírně těším na dnešní putování, které má chvílemi kopírovat někdejší obchodní tepnu mezi Asií a Evropou – Hedvábnou stezku. To, že si smočím nohy ve Žluté řece, mi přijde stále ještě jako science fiction.
Publikováno: 21.7.2012
Po čtyřech dnech strávených v Pekingu jsme sbalili kufry a spolu s našimi průvodkyněmi nasedli do letadla. Před námi je velká neznámá – přesouváme se do jedné z nejchudších provincií Číny na západ až k tibetským hranicím. Překvapení nečeká jen nás, ale i naše pekingské slečny – navštíví Qinghai poprvé v životě.
Publikováno: 14.7.2012
Čínská píle a disciplína nás provázela na každém kroku a návštěva pekingské Univerzity zahraničních studií ji jen potvrdila. Tady jsme měli šanci ocenit i další typickou vlastnost Číňanů – přizpůsobivost.
Publikováno: 25.2.2012
Dávné město Xian nebo také Si-an je staré asi 3000 let. Je jedním z nejvýznamnějších míst celé čínské historie, neboť právě tady sídlilo 11 čínských císařských dynastií. V době, kdy byl Peking pouhou osadou, zářil zlatý Si-an pestrými barvami chrámů, širokými bulváry a architektonickými výstřelky.
Publikováno: 5.9.2010
Pokud se chcete na chvilku zapomenout na místě, kde čas běží trochu jiným tempem, kde každodenní shon a stres nemá celkem žádnou šanci, pak jste na správné adrese. Yangshuo. Na čínské poměry, v malém městečku, ležícím v přírodním krasu na řekách Li a Yulong.
Souvisejicí fotogalerie
Foto: Amy Challen a Jan Lidmaňský
