Čína: pohledem novináře XIV: Návrat do 19. století
Publikováno: 18.8.2012
Jsme už třetí den pohlceni kouzlem západní Číny a vědomí, že máme někde „za zády“ Tibet, je pro nás „ošklivě“ řečeno atraktivní. Tam se pod hlavičkou čínského Ministerstva zahraničí rozhodně nepodíváme, přesto ale tibetskou kulturu potkáváme na každém kroku.
Provincie Qinghai totiž bývala do roku 1928 součástí samostatného Tibetu a právě Tibeťané jsou vedle Kazachů a Mongolů jedni z mála, pro koho je Qinghai skutečným domovem. Tvoří více než pětinu zdejšího obyvatelstva.
Ti ostatní, Chanové, jak se říká většinovému obyvatelstvu Číny, a příslušníci mnoha národnostních menšin, sem přicházeli z nejrůznějších důvodů - v nejlepším případě je sem vyslala vláda jako policisty, vojáky nebo úředníky. Drsný horský kraj se ale stal i „výchovným ústavem“ pro politické vězně. Ne nadarmo se provincii přezdívá čínská Sibiř. Dují tu větry, je tu mráz, oblast je odlehlá, a proto se osvědčila pro úklid nepohodlných osob a budování pracovních táborů. Ti šťastnější, kteří přežili, už často neměli jinou možnost než se tu usídlit.
Pro Tibeťany platil po čtyři tisíciletí kočovný způsob života. Se stády jaků a ovcí křižovali horské pláně a do údolí sestupovali jen kvůli výměnnému obchodu. Toužím po tom spatřit alespoň nějakého nomáda, to se ale asi jaksi nehodí do našeho programu. My se totiž tentokrát jedeme podívat do městečka, kde se právě dokončila výstavba moderního bytového komplexu pro „chudé obyvatele horských oblastí“.
Čínská vláda si v rámci programu „Otevíráme se západu“ dala za úkol, že výrazně zvýší životní úroveň zdejších obyvatel, a jak slyšíme od naší průvodkyně, „..program se daří velice úspěšně naplňovat, přesídlení lidé jsou šťastní, že mají teplou vodu a elektřinu, zdravotní péči, dostávají státní důchod a děti můžou chodit do školy…“. Hmm, pokud já vím, realita je jiná. Tak trochu se zapomněla zmínit o tom, že většina bývalých kočovníků neumí číst ani psát, málokdo rozumí čínsky, natož pak třeba anglicky, nikdo nemá žádné vzdělání ani jinou než pasteveckou praxi a na „rekvalifikaci“ jim nikdo nedá peníze.
Místo deklarovaného blahobytu tedy mnohem častěji přichází vykořeněnost, ztráta ekonomické nezávislosti, nejhorší podřadná práce nebo spíš nezaměstnanost, chudoba, lidé se potácejí od ničeho k ničemu v krabicoidních sídlištích a ubohé státní příspěvky nakonec investují do levného alkoholu, jehož konzumaci si zpestřují hraním stolních her a kulečníku. Oficiální čísla přesídlených horalů a nomádů se liší, ale jisté je, že jsme někde kolem milionové hranice a jedinečný svět tibetské pláně se nenávratně stává minulostí.
Jsme v cíli. Vjíždíme do městečka, které na první pohled rozhodně nemá nic společného s malebností. Míjíme řady ošuntělých, omlácených, oprýskaných nízkých budov, rozbitá silnice se pomalu mění v prašnou cestu. Na dnešní předváděčku se upřímně moc netěším – novostaveb sídlištního typu máme doma dost a tady se k nim ještě váže celá ta kamufláž o zvyšování životního standardu. Lidé navíc nemají šanci říct třeba, že o nic takového nestojí, že chtějí žít tak, jak je to naučili rodiče, prarodiče a jak jim to vyhovuje. Už předem jsem tedy pěkně nabroušená a připravuju si rýpavé otázky, na které samozřejmě dostanu ty nejvyhýbavější odpovědi.
Autobus začíná brzdit a my najednou zíráme na obraz, který se před námi nečekaně vyloupl. Jsme na okraji tržiště, které se vine po obou stranách cesty. Všechno je tu neuvěřitelně barevné, pestré, živé, posedávají, postávají a pobíhají tu nádherní Tibeťané všech věkových kategorií a při bližším pohledu pochopím, že jsme se vrátili do 19. století. Mezi námi novináři to začíná hučet a šumět, všichni o překot tahají kamery a foťáky a k velkému zděšení průvodkyň nikdo nereaguje na jejich snahy nasměřovat nás do jedné boční ulice, která asi skrývá ten „betonový poklad“.
„Nemáme čas. Toto není v programu! Čeká nás delegace z vedení města. Nemůžeme se zdržovat...,“ pokřikují po nás nešťastné pekingské slečny. Marně. Jsme jak u vytržení, takovou scenérii asi většina z nás ještě neviděla, nekompromisně si žádáme alespoň půlhodinku – průvodkyně nám nazlobeně povolí 15 minut, i když vědí, že nemají šanci nás v tak šibeničním limitu nahnat zpátky. Je jasné, že se jim cosi zvrtlo – měli jsme vidět, jak se západ Číny přibližuje rozvinutému východu, a místo toho tu nadšeně běháme po tržišti, kde se zastavil čas.
Neskrývaný údiv je na obou stranách. My si fotíme každý stánek s roztodivnostmi, každou pouliční řemeslnou „stanici“ – neuvěřitelný železný stroj, který vyrábí klíče, monstrum, na kterém se šijí boty, kováře s nabídkou koňských podkov… A místní lidé si od hlavy až k patě prohlížejí nás, děti se shlukují kolem kamer – ukazujeme jim, co jsme natočili – následují výbuchy smíchu. Další a další se přidávají, chtějí se vidět, neodolají ani mnozí dospělí. Hrdě nám pózují a my se s úctou předem ptáme, zda můžeme udělat obrázek.
Snažím se zachytit všechny ty barvy, kterými se hemží oblečení zdejších lidí, šátky na hlavách žen umně vytvarované do jakýchsi turbanů, copánky protkané stuhami, které zdobí holčičky i stařenky, několikavrstvé suknice a pak i pár ryze „západních“ modelů místních týnejdžrů, kteří pyšně narušují kolorit. Minuty ubíhají neskutečně rychle, musím k autobusu, ale i přes nervózní gesta a svolávání průvodkyň neodolám a zastavím se u nádherné staré ženy s tváří zbrázděnou vráskami a neuvěřitelným klidem v očích. Naposledy požádám, zda můžu fotit. Tentokrát je to bez úsměvu. Lehce pokývne, zastaví se a hrdě hledí kamsi do dálky. Cvak, cvak, cvak. Děkuju a s pocitem obrovské pokory pověsím foťák na krk. Jde se na sídliště.
Text/foto: Andrea Fantová
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 23.2.2013
Vulgarity a pornografie na internet nepatří. S tím bychom určitě mohli souhlasit, pokud by to ovšem nebyla jen zástěrka pro nekonečné drápy čínské internetové cenzury. Pod roušku ochrany národní kultury, zájmů a veřejného sociálního prospěchu se čínská vláda snaží skrýt tvrdé čistky.
Publikováno: 22.9.2012
Klasické čínské koberce popsal už Marco Polo ve svých cestopisech, ve světě přesto nejsou ještě dnes příliš vidět a ví se o nich málo. Těším se, že naše návštěva továrny na výrobu koberců v provincii Qinghai, na okraji metropole Xining, rozšíří moje obzory. Život zdejších dělnic zasunuji hlouběji do podvědomí a snažím se vnímat krásu kolem sebe.
Publikováno: 29.9.2012
Putování po Číně s sebou nese nekonečnou škálu dojmů, vjemů, zážitků a překvapení, pro Evropana často zahalených pod roušku tajemna, mnohdy ale pouhé nevědomosti. Já jsem si z této země odvezla vévodící pocit – Čína je neuvěřitelně barevná. Barevná od fádní uniformní šedi až po nádherné duhové kombinace.
Publikováno: 6.10.2012
Opouštět provincii Qinghai a tím i pár dní života v minulém, občas i předminulém století, bylo pro citlivější povahy zvláště těžké. Zdejší zatím mnohkde panenská příroda, pyšné horské masivy, hluboká zelená údolí, rozlehlé suché pláně, miniaturní políčka, stáda jaků a barevná směsice národností, často neposkvrněných civilizací, nás okouzlily, ohromily, zanechaly otisk v srdcích Evropanů navždy.
Publikováno: 13.10.2012
Jsme v Šanghaji, metropoli opředené stovkami „nej“, tedy i v největším čínském městě. Jedno „nej“ jí ale určitě chybí – to historické. Šanghaj má na rozdíl od mnoha jiných čínských měst historii poměrně krátkou, po středověku tu není ani památky. Rybářská vesnice na břehu řeky Huangpu se zrodila teprve v 11. století a na vážnosti začala získávat až o šest století později.
Publikováno: 20.10.2012
Když jsem se na ni dívala večer z promenády koloniálního Bundu, okouzlila mě Perla Orientu svými ladnými tvary a dlouze jsem sledovala, jak se v pravidelných intervalech odívá do nových a nových barev. Ani nevím, která jí sluší nejvíce…
Publikováno: 27.10.2012
Druhý den v Šanghaji. Jsem do růžova vyspalá, apartmá, které mi čínské ministerstvo dopřálo v jednom z nejmodernějších hotelů ve čtvrti Pchu - tung, se nevyrovná snad ani nejluxusnějšímu dovolenkovému modelu.
Publikováno: 3.11.2012
Do zahájení světové výstavy zbývá necelých 11 měsíců.Tady v Šanghaji se slovo Expo skloňuje do omrzení. Blankytně modrý maskot výstavy Chaj – pao se na nás už rok před propuknutím výstavního blázince usmívá z výloh, plakátů, mrká na světelných tabulích a jednoho plyšového si dokonce přivezu domů.
Publikováno: 10.11.2012
Vůbec první čínské slovíčko, které jsem se naučila a také ho dodnes nezapomněla, je „pi-džo“. Pokud se vám zdá povědomé, nemýlíte se – ač diametrálně odlišný jazyk, pro oblíbený nazlátlý mok má foneticky velmi podobný název jako čeština a mnohé další slovanské jazyky. Pití piva je zálibou, kterou máme s Číňany rozhodně společnou.
Publikováno: 17.11.2012
V Číně se pije opravdu všechno, na co si jen vzpomeneme. Každodenním nápojem je neodmyslitelný čaj, ať zelený nebo černý, fermentovaný nebo polofermentovaný. Voda a stovky druhů nealkoholických nápojů patří k jídlu stejně jako pivo nebo velmi oblíbené tradiční rýžové víno. Na stolech zdejší „vyšší" třídy už ale nechybí ani víno z hroznů, nápoj donedávna velmi opomíjený.
Publikováno: 24.11.2012
Pohybovat se na druhé straně eurasijského kontinentu není pro méně znalé nic jednoduchého, obzvláště pak, pokud ho čeká osobní kontakt s čínskou rodinou, s obchodními partnery nebo politiky či úředníky. Na takový pobyt je dobré se alespoň trochu připravit, protože jinak vás čeká nejedno faux pas.
Publikováno: 5.1.2013
Projížďky i procházky po Šanghaji jsou nekonečnou studnicí poznávání nepoznaného, odlišného, ať je to kdekoli. Podaří se mi sednout si na půl hodiny na lavičku na jednom hodně frekventovaném bulváru a pozorovat cvrkot kolem sebe.
Publikováno: 19.1.2013
My už máme celé to vánoční martirium více či méně zdárně za sebou, následky silvestrovských oslav jsou zažehnané a nastoupily všední dny. Daleko na východě planety ale sváteční honička teprve vrcholí.
Publikováno: 26.1.2013
Naše putování po Číně bylo mimo jiné prošpikované spoustou formálních setkání, jak s vládními potentáty, tak s vedením různých firem, které se přes nás, evropské novináře, chtěly zviditelnit. Ve chvatu všech těch na minutu rozplánovaných sezení jsem vždy závěrem posbírala připravené vizitky a pečlivě je založila ke svým poznámkám.
Publikováno: 9.2.2013
Všichni už jsme si zvykli, že je Čína ověnčena stovkami superlativů a nej a nebudu přehánět, když odhadnu, že tuto škálu prvenství rozšiřuje minimálně jednou týdně o nějakou novinku.
Publikováno: 16.3.2013
Vyrazíme-li do Číny, je téměř nemožné minout její hlavní město – Peking. Peking plný stop minulosti, ale i Peking žijící přítomností a budoucností v každé ze svých širokých ulic i uzoučkých uliček. Peking plný výborného jídla, rušné dopravy... Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Kde ale najít také chvíli klidu v hektickém velkoměstě?
Publikováno: 15.9.2012
Jsme stále na dalekém severozápadu Číny, v kraji, který je protkaný tibetskou kulturou a historií. Po hutných dávkách nám naši pekingští hostitelé servírují návnady, které mají nevědoucí Evropany přesvědčit o zájmu centrální vlády na rozvoji qinghajské zaostalé ekonomiky, zvyšování životní úrovně obyvatel a zároveň podpoře zachování všech atributů původní kultury.
Publikováno: 1.9.2012
Náš autobus opět uhání po nové dálnici, o které jsem se dočetla, že byla postavena snad z jediného důvodu – aby se zpřístupnil tibetský buddhistický klášter Ta´er. A opravdu, tentokrát nás nečeká žádná kostitřasá polní cesta a pohodlně parkujeme přímo před branami rozsáhlého komplexu na úpatí zelenavého pohoří.
Publikováno: 25.8.2012
Provincie Qinghai mě okouzluje na každém kroku, nebo spíše na každém ujetém kilometru. Směsice buddhismu a muslimského světa pokorně vegetující pospolu je neuvěřitelně zajímavým jevem, obzvláště pro novináře z daleké, zrychlené, často neosobní a netolerantní Evropy. Tentokrát míříme do údolí, které skrývá oblast Rebkong, centrum tibetského umění v provincii.
Publikováno: 11.8.2012
Náš autobus se konečně dokodrcal na konec dlouhatánské jílové polní cesty, ve kterou se zhruba před hodinou změnila jako mávnutím kouzelného proutku moderní šestiproudá dálnice. Mé obavy, že skončíme na střeše, se naštěstí nenaplnily, projeli jsme posledním lesíkem a před námi se vylouplo fotbalové hřiště zprava a zelený dvůr zleva. Všemu vévodila přízemní ošuntělá, omlácená šedivá budova - škola.
Publikováno: 12.5.2012
Konečně Peking. Naše novinářská parta se probojovala sérií bezpečnostních kontrol a ocitáme se v nekonečné letištní hale. Pocit, že nás zdejší dav pohltí, je ale lichý. Vzápětí vidíme rozesmátou čínskou slečnu s mávátkem a za pár minut sedíme všichni v luxusním klimatizovaném autobusu.
Publikováno: 13.2.2012
Čína – země neomezených možností, země, která na rozdíl od vyspělého světa roste a jejíž hospodářský růst se v současném světě jeví jako zázrak. Země s mnoha kulturními a historickými památkami, země, která posílá člověka do vesmíru. Nicméně také země, která nerespektuje lidská práva, země, kde vládne diktatura, sice označovaná jako komunistická, avšak s velmi markantními kapitalistickými prvky.
Publikováno: 14.7.2012
Čínská píle a disciplína nás provázela na každém kroku a návštěva pekingské Univerzity zahraničních studií ji jen potvrdila. Tady jsme měli šanci ocenit i další typickou vlastnost Číňanů – přizpůsobivost.
Publikováno: 16.6.2012
Z okénka autobusu jsme Peking zhlédli křížem krážem, autentickou atmosféru ulic a uliček a těch statisíců lidí v nich jsme ale nasáli až v roli pěších turistů a pak samozřejmě po „večerce“, tedy když skončila oficiální večeře s vybranými potentáty a naše znavené průvodkyně zmizely za dveřmi hotelového pokoje.
Publikováno: 19.5.2012
Být v Číně a nenavštívit Velkou čínskou zeď se rovná barbarství. V oficiálním programu, který pro nás čínská vláda sestavila, je tento výlet přesto jen alternativní a musíme si ho vyloženě zasloužit. Od časného rána proto sedíme v rudém sále sídla Komunistické strany Čínské lidové republiky a tváříme se, že posloucháme propagandistické referáty zapálených řečníků.
Publikováno: 2.6.2012
My „vyvolení" jsme čínskou megalopoli probrázdili z velké části luxusním klimatizovaným autobusem s usměvavým švihákem za volantem. I to už patří ke zdejšímu standardu, určitě však jen pro nepatrnou skupinku domorodců a pak samozřejmě pro movité turisty.
Publikováno: 21.7.2012
Po čtyřech dnech strávených v Pekingu jsme sbalili kufry a spolu s našimi průvodkyněmi nasedli do letadla. Před námi je velká neznámá – přesouváme se do jedné z nejchudších provincií Číny na západ až k tibetským hranicím. Překvapení nečeká jen nás, ale i naše pekingské slečny – navštíví Qinghai poprvé v životě.
Publikováno: 23.6.2012
První kulinářský zážitek v Číně mě příliš nenadchl. Nádherný pětihvězičkový hotel, spousta povyku při příjezdu naší novinářské delegace - úklonou a mávnutím vějíře nás vítaly krásky v tradičním oděvu, od stolu jsme se kochali nádherou atria s jezírkem a exotickými ptáky, z reproduktorů se linula příjemná hudba a my, unavení po náročném letu s žaludky natěšenými na první čínskou lahůdku.
Publikováno: 25.2.2012
Dávné město Xian nebo také Si-an je staré asi 3000 let. Je jedním z nejvýznamnějších míst celé čínské historie, neboť právě tady sídlilo 11 čínských císařských dynastií. V době, kdy byl Peking pouhou osadou, zářil zlatý Si-an pestrými barvami chrámů, širokými bulváry a architektonickými výstřelky.
Publikováno: 26.5.2012
Světová média dnes svorně hlásají, že čínská státní televize CCTV vítězně dokončila svůj závod a slavnostně otevřela své nové sídlo v Pekingu. Futuristicky vyhlížející budovu, která má symbolizovat nástup Číny na světovou scénu, už novináři překřtili - díky nevšednímu tvaru se jí k nemilosti Číňanů ve světě přezdívá "Velké boxerky".
Publikováno: 28.7.2012
Ranní pohled z okna hotelu v Xiningu odhaluje úchvatný horizont. Město je lemované vysokými horami, nad kterými září slunce a já se nesmírně těším na dnešní putování, které má chvílemi kopírovat někdejší obchodní tepnu mezi Asií a Evropou – Hedvábnou stezku. To, že si smočím nohy ve Žluté řece, mi přijde stále ještě jako science fiction.
Publikováno: 30.6.2012
Peking je pro nás bělochy koncentrací paradoxů. Nekonečné mrakodrapy, luxusní obytné rezidence, supermoderní obchody všech světových značek na jedné straně a pak tisíce artefaktů staré čínské kultury. Nás zajímá obojí, to tradiční je ale mnohem lákavější.
Publikováno: 4.8.2012
Náš autobus uhání po dokonale hladké dálnici, na které sem tam potkáme člověka v klobouku, s šátkem přes obličej a koštětem v ruce – je sám, široko daleko ani památka po civilizaci, vysoké hory po obou stranách a on zametá krajnice.
Publikováno: 7.7.2012
Návštěva pekingského trhu s potravinami a poživatinami všech druhů, tvarů, pachů, původu často neznámého a životnosti ještě nebezpečně dlouhé nás opravdu na chvíli omráčila a poklidně bloumající čínští obchodníci civěli na blondýny, které se pohybují tempem maratonského běžce. Uf. Jsme pryč a jako zázrakem se před námi vyloupne příjemně známá cedule „Starbucks Coffee“.
Souvisejicí fotogalerie
Foto: Amy Challen a Jan Lidmaňský