Čína: pohledem novináře XVI: Klášter Ta'er 1

Ocitáme se mezi bílými kamennými budovami s červenohnědými střechami, mezi nimi paláce, chrámy se zlatými klenbami, mnohé vystavěné terasovitě nad sebou. Míjíme poutníky, kteří jsou pestrou směsicí všech společenských vrstev a národností. Doslova každý drží v ruce modlitební mlýnek mani khorlo, kterým hlavně starší lidé bez přestání točí. Ptám se naší průvodkyně, jaký to má význam a dozvím se, že každé otočení mlýnku vyšle do nebe modlitbu a jeho majitel si tak potvrzuje cestu do příštího života, ve kterém chce reinkarnovat v lepší bytost.

Chvílemi mám opět pocit, že jsem v jednom z minulých století. Lámové ve vínových rouchách cinkají mosaznými zvonečky a postávají nebo procházejí všude kolem nás, před vstupy do chrámů sedí žebráci v otrhaných hadrech, ženy s desítkami copánků klečí na zemi, ruce vzepjaté dopředu a opatřené jakýmisi dřevěnými návleky na dlaních, položí se celým trupem na zem a sunou se po zemi až do stoje. Mechanicky to opakují mnohokrát za sebou. I to je prý příprava na reinkarnaci.

Tady na nás ale narozdíl od předchozích návštěv nikdo nezírá, nejsme raritou, v klášteře jsou očividně zvyklí na turisty, a to i na ty ze západu. My sice žádné takové nepotkáváme, ale čínští výrostci v kšiltovkách a slečny v šatičkách se slunečníky nad hlavou jsou důkazem čilého turistického ruchu. Za poplatek, který vyřídí samozřejmě naše průvodkyně, vcházíme přímo do nitra jednoho z chrámů. Jsme v přítmí nízké budovy, v jakési vstupní místnosti, která je vyzdobena stovkami sošek Buddhy, všude je cítit kouř z vonných tyčinek a specifický pach jačího másla – tím se totiž přiživují lampy, které bez ustání svítí před každou z Buddhových soch.

Stěny místnosti jsou ozdobené thangkami, některé relikvie si můžeme prohlédnout jen za sklem vitríny. Projdeme do další místnosti, která je stejně temná, bez oken a na první pohled je jasné, že se jedná o ložnici mnichů. V dlouhých řadách vedle sebe tu stojí dřevěné postele, na nich různobarevné podušky nebo deky, to vše podbarvené pachem nikdy nevětraného prostoru. Dělá se mi trochu mdlo a jsem ráda, že se ocitám venku – v atriu chrámu, které je lemované ze všech stran kamenným podloubím a vedou odtud úzké křivolaké uličky směrem k dalším budovám komplexu. Atrium slouží k meditaci i k modlitbám, pod podloubím jsou rozložené podušky a na nich desítky mnichů, kteří buď nehybně sedí, nebo si z kleku lehají a zase stoupají – výživný tělocvik, mnozí z nich mají pěkně orosené čelo.

Se zájmem i úctou sleduju za úplného ticha (to jsme dostali příkazem) život v klášteře, pocitově se přesouvám daleko do minulosti, když tu se hodně rychle proberu – ozve se typický zvuk mobilního telefonu a já zírám na mnicha klečícího nedaleko v růžku, jak přerušuje své rozjímání, v klidu zvedne mobil a tlumeným hlasem s někým diskutuje. Hlavu mám trochu zamotanou – s kým si asi tak může telefonovat tibetský mnich? To se bohužel nedozvím…

Další procházka palácem ale ukáže, že to nebyl jev ojedinělý. Mnichy potkáváme všude a vidím další a další s mobilem u ucha. Když vyjdeme z chrámu, projede kolem nás nablýskaný mercedes, samozřejmě plný vyholených hlav ve vínových hávech. Zajímavá kombinace tisícileté náboženské tradice a vymožeností 21. století.

Chtěla bych fotku s mnichem, ale jen se k některému z nich přiblížím a naznačím, po čem toužím, odmítavě mává rukama. Popojdu kousek dál na rozlehlé náměstí a najednou vidím, jak se dva mniši s chlápkem ve slamáku po boku zubí do objektivu fotoaparátu. Přišla moje chvíle a zamířím tam – naštěstí si všimnu podstatné okolnosti – turista podává na rozloučenou každému z nich bankovku. Odhodlám se vyzkoušet stejnou metodu a mám úspěch – já a buddhističtí obyvatelé bájného kláštera Ta´er jsme zvěčněni.

Text/foto: Andrea Fantová