Čína: pohledem novináře XXIV: Jak v Šanghaji přijít k obrazu

Postel pro tři hráče basketbalu, peřiny jak dech, koupelna pro princezny, tklivá hudba, hebký koberec… prostě zasloužený relax po všech těch uhoněných prohlídkách, přednáškách, návštěvách potentátů, hodinových přejezdech, to vše za bedlivého dozoru našich průvodkyň.

Ale je ráno a začíná to nanovo. Jen je dnes program mírně obrácený a my máme 90 minut „osobního volna“. Hurá! Proběhnu mezi vším tím mramorem a zlatem v kruhovité recepci, vyžehlený asijský lokaj mi otevře dveře a ukloní se, zvolím směr vlevo a kráčím po téměř prázdném chodníku mezi mrakodrapy. Kolem mě se všude tyčí obři ze skla, oceli, kamene a betonu. Sluníčko tu téměř nemá šanci protlačit paprsek dolů na zem.

Deset minut chůze stačí a průměrná výška budov se sníží na polovic. Také ulice se mezitím docela zalidnily. Pozoruju sběrače odpadků, kteří poctivě třídí a své úlovky nakládají v pytlích na ramena, ti movitější na vozíky za svými koly. Kolemjdoucí kravaťáci a dámy se slunečníky o ně ani okem nezavadí, naštěstí je nepotrápí ani nedaleko stojící dvojice policistů.

Sbírání odpadků je totiž v Číně v podstatě profese, samozřejmě patří k té nejubožejší společenské třídě. Vláda to zatím tiše toleruje a má proč: sběrači se svými úlovky živí, proto je třídí do posledního kousku, aby byl materiál zpeněžitelný. Osvěta v této oblasti je v Zemi středu zatím hodně pozadu, chudina ale svou prací dohání to, co vláda nezvládá lidi naučit.

Proplétám se mezi byznysmeny a úředníky obého pohlaví v kvalitních oblecích a kostýmcích a s nezbytným mobilním telefonem u ucha. Všichni ti lidé proudící do svých kanceláří jsou maximálně ročník 1980. Čínské mládí vpřed! Soustředím se na jejich nečitelné tváře, strašně ráda bych s někým promluvila, ale sálá tu na mě všeobecný spěch, takže to nechávám být.

„Dobrý den! Mluvíte anglicky?“ ozve se najednou hlas někde za mnou. Otočím se a vidím rozesmátou dívku, která svůj dotaz opravdu mířila na mě. No a asi není divu, jsem tu jediná bledá tvář. Přitakám a slečna se ke mně přidá – že by prý ráda využila příležitost popovídat si anglicky a doprovodí mě kamkoli. Mé novinářské ucho je připravené a už si v hlavě formuluju otázky.

Mladá Číňanka mi vypráví, že studuje na střední škole. To je prý celý její život a nedělá nic jiného, než že se pečlivě učí a učí. Chce totiž vycestovat do Evropy nebo do Ameriky. A jediná cesta, jak říká, vede přes skvělé studijní výkony, znalost angličtiny a určitě i dalšího jazyka. Ona má v plánu francouzštinu. Vyslechnu si příběh o tom, že pochází z nuzných poměrů odkudsi z venkova.

„Viděla jste šanghajské slumy, staré chudinské čtvrti?“ ptá se mě dívka a já jsem překvapená, že něco takového vypustí na ulici z pusy. Musím odpovědět záporně a bohužel i odmítnout její nabídku, že mě na ona místa zavede. Můj čas se pomalu chýlí a čeká mě opět skupinový program, který nám servíruje Čínu krásnou, čistou, lidumilnou, prosperující a bohatou. Sakra, jak ráda bych viděla ten protipól…

S díky se chci rozloučit a otočit to směrem k hotelu. Studentka se ale uculí a vymámí ze mě ještě pár minut. Jsme prý jen pár metrů od její školy a ona mi ji může ukázat. Tomu neodolám a pospíchám s ní. V podstatě za rohem opravdu vkročíme do boční uličky, přejdeme jakýsi dvůr a já se ocitám v místnosti plné olejomaleb. Škola? Moc tomu nerozumím.

Všichni žáci malují obrazy, máme to v učebních osnovách, tohle je náš ateliér, tvrdí mi slečna a začne vysvětlovat, jakou symboliku mají jednotlivé prvky na malbách. Jeřáb – pták s dlouhým krkem, nohami a dlouhým zobákem – symbolizuje dlouhý život, lotosový květ čistotu, bambus čestného člověka, květina mei, která kvete v zimě, je symbolem odvahy…mezitím se otevřou dveře a vchází další Číňanka.

Jak se vám líbí naše obrazy? Chtěla byste nějaký? Který je podle vás nejhezčí? Začínají padat otázky na tělo. Obrazy jsou opravdu moc pěkné, upřímně chválím všechny a pak ukážu na ten, který mě oslovil nejvíc. Dívky zazáří a že prý si ho od nich můžu koupit a podpořím tak jejich školu. Sakra…co teď? Stojí jen 200 jüanů, jsme studentky, to je výborná cena!

Ty holky mi snad z očí vyčetly, že mám na obrázky slabost. Ten, na který jsem ukázala, si doma na zdi opravdu dovedu představit. Tlačí mě čas. Dívky jsou přemilé. Mám problém s odmítnutím a na smlouvání mi to nepřijde vhodné prostředí. Zalovím tedy v peněžence a dílo je moje. Ještě si vyměníme mailové adresy a já se vracím poklusem k hotelu. Mám hezký zážitek, krásnou památku a dobrý pocit.

Minimalistický olej s obličejem čínské ženy sedící za stolem visí v mém obývacím pokoji už 2 roky. Těší mě každý den a ani blog cestovatele po Číně, na který jsem před pár týdny narazila, mi tu radost nevezme. Líčí dosti vtipně, jak v Šanghaji k obrazu přišel…

Text/foto: Andrea Fantová