Čína: zeď dlouhá desettisíc mil
Publikováno: 21.1.2013
Velká čínská zeď. Dlouhá zeď. Nekonečně dlouhá zeď. Mnoho jmen, a přece je pořád řeč o jedné a té samé zdi. Zdi, kterou ovšem zná snad každý, ať už žije kdekoliv. Pokud jste Číňan, je to zeď s velkým Z, jste na ni pyšný jako na národní symbol. A jak kdysi řekl Mao Ce-tung: „Kdo nikdy nevystoupal na Velkou čínskou zeď, není pravým mužem.“ Potažmo samozřejmě Číňanem.
A tak Velká čínská zeď žije rušným turistickým životem. Ani já jsem při svém pobytu v Číně neodolala a spolu s kamarády jsme se rozhodli, že je na čase si "Zeď" prohlédnout skutečně zblízka. A protože jsme zatoužili po fotkách jako z kalendáře, zapátrali jsme a našli jeden z neturistických úseků.
Netušili jsme samozřejmě, jak moc neturistický zvolený úsek bude. Po obvyklém dohadování s taxikářem tmavé pleti jsme vystoupili uprostřed země nikoho. Leden, svátky jara, nikde ani noha. A před námi se do výšky tyčily zlověstné hory. Tam že má být ta slavná Zeď? Vždyť ji ani není vidět...
Zeď tam samozřejmě byla. Tohle zjištění nás stálo nemálo sil při zhruba hodinovém výstupu až na samotné vrcholky. Ta radost, když se člověk překoná skalní srázy a najednou mezi houštím začnou probleskovat cihly ze světlejšího kamene!
A najednou, ani nevíte jak, stojíte na té prastaré Velké čínské zdi, nedohlédnete ani na jeden konec, ani na druhý, jen se zatajeným dechem sledujete, jak se vlní po hřebenech strmých hor, absolutní ticho narušuje jen vítr a ptáci svým občasným křikem a Vám nejde na rozum, jak mohl někdo něco takového vůbec kdy postavit...
Dnes se můžeme jen dohadovat, kolik lidí zaplatilo za tuhle úžasnou stavbu životem, kolik z nich je přímo její součástí. Měla za úkol chránit Čínu před vpády barbarů ze severu nebo je od nekalých úmyslů v tom lepším případě přímo odradit. Dnešní zbytky Zdi, která je na některých místech přerušena, jinde zas probíhá v několika liniích současně, tvoří neuvěřitelnou délku více než 8800 kilometrů.
Sotva jsme popadli dech, museli jsme pokračovat dál. Náš plán byl jednoduchý – dostat se cestou po Zdi do turistického úseku a sehnat odvoz zpátky do Pekingu. Ačkoliv to zní celkem prostě, realita vypadala zcela jinak. Po několika kilometrech šplhání po rozbořených úsecích jsme se ocitli v pozici mongolských nájezdníků, totiž na druhé, nesprávné straně. Když se nám konečně podařilo vyškrábat zpátky na sedmimetrovou Zeď, začínala na celý kraj padat tma. Sice to vypadalo působivě, ale pocit „Páni, to je nádhera!“ byl pomalu vytlačován pocitem „A v které z těch 25 000 strážních věží přespíme?“.
Velká čínská zeď však ukázala protentokrát svou vlídnější tvář a my i přes hlubokou tmu sestoupili živí a zdraví zpátky do údolí. V nočním Pekingu jsme usínali se Zdí před očima. Je právem nazývána divem světa a my od té doby každému doporučujeme její návštěvu. Protože i kdybych se snažila vyprávět sebevíc, Velkou čínskou zeď si člověk prostě musí prožít na vlastní kůži.
Text/foto: Hana Bášová
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 1.11.2014
V jednom ze svých dřívějších článků jsem se už, alespoň malinko, zmínila o jedné z čínských menšinových národností – o Chuejích (chuej-cu 回族). Nemohla jsem si vynachválit jejich kuchyni a jejich přátelské a vzdělané reakce, když se dozvěděli, odkud pocházím.
Publikováno: 21.12.2013
Jak jsme se předchozího dne nad talířem la-mien usnesli, tak jsme také udělali. Hned ráno jsme nasedli na městský autobus k řece Siang-ťiang. Jakmile jsme vystoupili, spatřili jsme náš cíl – ostrov Tung-čou. Jelikož se skutečně jedná o ostrov, jediná přístupová cesta je právě po řece.
Publikováno: 14.12.2013
Když jsme zakoupili lístky, které nám zaručovaly, že budeme moci odjet z národního parku Čang-ťia-ťie, ani jsme neprotestovali, když jsme zjistili úplný stav věcí: ve znacích natisknutý nápis wu-cuo celkem jasně říkal, že se s největší pravděpodobností během cesty neposadíme.
Publikováno: 7.12.2013
Rozhodli jsme se dát parku ještě jednu šanci a začít z druhého konce – od jihu. Také jsme dodrželi naše rozhodnutí vyhýbat se schodům, a tak jsme se dali cestou podél řeky.
Publikováno: 30.11.2013
První naše dojmy z národního parku Čang-ťia-ťie tedy nebyly přímo pozitivní. Pozitivní ovšem nebyly ani dojmy následující. U vchodu jsme potkali ženštinu, která vehementně nabízela úžasné ubytování v hotelu přímo v parku za cenu, o kterou jsme i v neturistických oblastech museli smlouvat.
Publikováno: 23.11.2013
Po devítihodinové jízdě vlakem jsme vystoupili na nádraží v Kuej-jangu, hlavním městě provincie Kuej-čou. Jaké bylo naše překvapení, když se nás nepokusil porazit horký závan venkovního vzduchu jako v Čchung-čchingu! Nedá se sice říct, že by nebylo vedro, ale foukal mírný vítr a celkově bylo o mnoho příjemněji.
Publikováno: 16.11.2013
Na další den jsme se utvrdili v tom, že dopátrat se v Číně směru, kterým chcete jít nebo jet, není vůbec jednoduché. Jestli tady totiž něco frčí, je to koncept mien-c' – tváře. Určitě máme něco podobného i v Čechách – jde zkrátka o to, že nechcete ztratit před druhými lidmi tvář.
Publikováno: 9.11.2013
Vlak K625 z Čcheng-tu do Čchung-čchingu byl poměrně... zajímavý dopravní prostředek. Protože ale bylo zapnuté jen každé druhé světlo a protože jsme byli k smrti utahaní, jen jsme se složili na sedadla (netradičně prázdná, vytrvalo jen pár nejodhodlanějších). Nerozhlíželi jsme se nalevo ani napravo, protože nevědomost je někdy základem úspěchu, a usnuli jsme neklidným spánkem.
Publikováno: 2.11.2013
Čcheng-tu už jsme oba znali poměrně dobře, a tak jsme se po důkladném spánku vydali do bambusového parku u univerzity, kde jsem studovala. Posilněni sladkým vodním melounem jsme vytyčili další cíl: mešita na západ od náměstí Tchien-tu.
Publikováno: 26.10.2013
Cesta do Sung-pchanu trvala asi tři hodiny. Jakmile jsme vystoupili z autobusu, uvědomili jsme si, že jsme v super turistické oblasti. Ačkoliv se noc ještě neblížila, už předem jsme se obávali předraženého ubytování.
Publikováno: 28.12.2013
Kolem sedmé hodiny ráno druhého dne jsme se ocitli v Nan-čchangu, hlavním městě provincie Ťiang-si, ve městě s bohatou historií.
Publikováno: 4.1.2014
Vlak, přestože působil velmi, velmi unaveným dojmem, nás v pořádku dovezl do Che-feje, hlavního a největšího města v provincii An-chuej.
Publikováno: 11.1.2014
Už o našem příjezdu věděl i místní policista, takže jsme se mohli bez obav potulovat městem. Šou-sien je obývaný poměrně velkou komunitou Chuejů, které jsme si oblíbili nejenom díky jejich kultuře, ale i díky jejich milému přístupu. Vydali jsme se tedy do ulic a pátrali po jejich mešitách.
Publikováno: 5.4.2014
Už čekám ve frontě na lístky z pekingského letiště. Potom stačí nasednout do toho správného autobusu a za necelou hodinku budu na místě. Jsem zvědavá na svoje nové bydlení, na kampus univerzity i na jeho okolí. Nedá mi to a moje vzpomínky opět zabloudí o dva roky nazpět, do „mého“ kampusu v Čcheng-tu.
Publikováno: 15.3.2014
Předchozí den v Čchü-fu nás bohužel ve srovnání s místy, která jsme už navštívili, příliš nezaujal. Možná kdyby kolem hrobky velkého Konfucia nestály davy fotek chtivých Číňanů a kdyby za projití hřbitova rodiny Kchungů nebylo požadováno vstupné za lidových 40 jüanů, byl by výsledný dojem o malinko lepší.
Publikováno: 8.3.2014
Při procházení deníku jsem objevila tuhle poznámku: „Čchü-fu, příjezd okolo 00:00“. Moc dobře se na tu chvíli pamatuji. Bylo poměrně chladno, tma jako v pytli, a hned u východu z nádraží se na nás vrhli ziskuchtiví taxikáři. Už z principu bylo třeba je odmítnout. Pak ovšem nezbývalo než doufat, že neměli pravdu a že se dá ubytování sehnat i v okolí nádraží...
Publikováno: 1.3.2014
Ačkoliv už jsem se chystala líčit, kterak jsme v Che-ce k ubytování přišli, neměla bych opomenout ani cestu vlakem. Seděli jsme v mírně přeplněném vagónu a povídali si česky, což samozřejmě upoutalo pozornost našich spolucestujících. Naproti nám seděla parta neustále se smějících pánů, kteří nás hodnou dobu sledovali, až se nakonec odvážili zeptat, odkud že to vlastně jsme.
Publikováno: 15.2.2014
Další den strávený v Kchaj-fengu byl ve znamení duchovna. Navštívili jsme nejprve asi pět mešit, protože v Kchaj-fengu je početná komunita čínských muslimů. Překvapil nás také zanedbaný polorozbořený kostel, v němž probíhalo svatební focení. Celý okruh jsme završili buddhistickým chrámem.
Publikováno: 8.2.2014
V Kchaj-fengu se nám líbilo od samého začátku. Tedy, zase abych nepřeháněla, úplně od začátku ne, protože jsem jako rozmazlená holka ze Západu prskala nad faktem, že v hotelu v našem pokoji po předchozích hostech ani nezametli.
Publikováno: 1.2.2014
Po-čou se s námi rozhodlo rozloučit stylově. Vypravili jsme se ke chrámu Mu-lan cch', tedy chrámu, který měl sloužit uctění památky slavné čínské hrdinky Mu-lan. Možná někteří zaslechli její jméno díky slavné Baladě o Mu-lan. Mu-lan je dodnes vzorem tradiční čínské synovské (a dceřinné) oddanosti (čínsky siao).
Publikováno: 25.1.2014
Náš spánek byl tu noc sice přerušovaný, ale i přesto poměrně osvěžující, a tak jsme neváhali a brzy zrána vyrazili prozkoumat další památky v Po-čou. Tiše jsme doufali, že čím dříve vstaneme, tím menší horko nás bude provázet.
Publikováno: 18.1.2014
Cesta do Po-čou se ukázala jako poměrně zábavná záležitost. Na rozdíl od vlaků v Číně nefrčí autobusové řády na internetu, nejspíše proto, že – alespoň podle vysvětlení, které mi bylo podáno – autobusy jsou soukromé.
Publikováno: 19.10.2013
Lao-pan našeho hotelu (dá-li se naše obydlí nazvat hotelem) se zapřísahal, že autobus do naší další destinace - Žuo-er-kaj (městečka známého také pod jménem Zoige) jede o půl sedmé ráno.
Publikováno: 12.10.2013
Počasí jako by nás chtělo odměnit za útrapy předchozího dne, a tak jsme se probudili do slunečného rána. Zjistili jsme také, že přes noc úplně rozkopali hlavní cestu ve vesnici, takže jsme si zvesela zaskákali přes nově vzniklé příkopy.
Publikováno: 26.1.2013
Naše putování po Číně bylo mimo jiné prošpikované spoustou formálních setkání, jak s vládními potentáty, tak s vedením různých firem, které se přes nás, evropské novináře, chtěly zviditelnit. Ve chvatu všech těch na minutu rozplánovaných sezení jsem vždy závěrem posbírala připravené vizitky a pečlivě je založila ke svým poznámkám.
Publikováno: 9.2.2013
Všichni už jsme si zvykli, že je Čína ověnčena stovkami superlativů a nej a nebudu přehánět, když odhadnu, že tuto škálu prvenství rozšiřuje minimálně jednou týdně o nějakou novinku.
Publikováno: 16.3.2013
Vyrazíme-li do Číny, je téměř nemožné minout její hlavní město – Peking. Peking plný stop minulosti, ale i Peking žijící přítomností a budoucností v každé ze svých širokých ulic i uzoučkých uliček. Peking plný výborného jídla, rušné dopravy... Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Kde ale najít také chvíli klidu v hektickém velkoměstě?
Publikováno: 23.2.2013
Vulgarity a pornografie na internet nepatří. S tím bychom určitě mohli souhlasit, pokud by to ovšem nebyla jen zástěrka pro nekonečné drápy čínské internetové cenzury. Pod roušku ochrany národní kultury, zájmů a veřejného sociálního prospěchu se čínská vláda snaží skrýt tvrdé čistky.
Publikováno: 27.5.2013
Když se vydáte do Hohhotu, je téměř nemožné nenavštívit proslulou mongolskou step. V okolí Hohhotu jich je samozřejmě nespočet, vybrali jsme z nich step Si-la-mu-žen. Nasedli jsme do autobusu s batohy a spacáky a za necelé dvě hodiny nás řidič vyklopil uprostřed ničeho.
Publikováno: 29.7.2013
Jak už bylo řečeno v předchozím článku, Jin-čchuan je hlavním městem Ning-sia, autonomní oblasti národnosti Chuej. O Chuejích by se dalo zjednodušeně říci, že se jedná o čínské muslimy. Poznáte je zpravidla na první pohled: muži, stejně jako ženy, nosí typické čepičky.
Publikováno: 7.9.2013
„Vstávat, vstávat, vystupovat, jsme v Pching-liangu!“ Člověku chvilku trvá, než se probudí natolik, aby si uvědomil, že to není sen, ale že se ho čínský průvodčí pokouší upozornit, že je tam, kam si přál dojet, a je na čase opustit vyhřáté místečko v lůžkovém vagónu.
Publikováno: 5.10.2013
Cesta autobusem ubíhala vcelku rychle, obloha se začínala vyjasňovat a nám se otevřel pohled do překrásné široširé krajiny. Čím dál víc jsme se nořili mezi vysoké horské štíty porostlé trávou, kterou spásala stáda jaků a hbitých koz.
Publikováno: 29.9.2013
Za deště jsme po prohlídce kláštera Labrang usínali a za deště jsme se také probouzeli. Byli jsme celkem rádi, že jsme se rozhodli opustit náš původní záměr přespat ve stepi.
Publikováno: 28.9.2013
Je horko. Sedíme v autobusu a namačkaní u okénka se snažíme osvěžit proudícím větrem. Dálnici co chvíli vystřídá prašná cesta s nesčetnými výmoly. Celí naklepaní vystupujeme na krátkou zastávku v městečku Lin-sia.
Publikováno: 14.9.2013
Už byl večer, když jsme opustili naši ubytovnu a vydali se směrem ke klášteru Labrang. Jedná se o jeden ze šesti hlavních klášterů sekty Gelugpa tibetského buddhismu, známé také pod označením „sekta Žlutých čepic“.
Publikováno: 21.9.2013
Z Pching-liangu nás čekala cesta do dalšího města v provincii Kan-su – do Tchien-šuej. Název tohoto města doslova znamená „nebesa – voda“ (天水), a byla to první myšlenka, která nám vytanula na mysli, když jsme po neuvěřitelně dlouhé jízdě autobusem skočili rovnou do kaluže vytvořené vytrvalým deštěm.
Publikováno: 19.1.2013
My už máme celé to vánoční martirium více či méně zdárně za sebou, následky silvestrovských oslav jsou zažehnané a nastoupily všední dny. Daleko na východě planety ale sváteční honička teprve vrcholí.
Publikováno: 24.11.2012
Pohybovat se na druhé straně eurasijského kontinentu není pro méně znalé nic jednoduchého, obzvláště pak, pokud ho čeká osobní kontakt s čínskou rodinou, s obchodními partnery nebo politiky či úředníky. Na takový pobyt je dobré se alespoň trochu připravit, protože jinak vás čeká nejedno faux pas.
Publikováno: 13.2.2012
Čína – země neomezených možností, země, která na rozdíl od vyspělého světa roste a jejíž hospodářský růst se v současném světě jeví jako zázrak. Země s mnoha kulturními a historickými památkami, země, která posílá člověka do vesmíru. Nicméně také země, která nerespektuje lidská práva, země, kde vládne diktatura, sice označovaná jako komunistická, avšak s velmi markantními kapitalistickými prvky.
Publikováno: 19.5.2012
Být v Číně a nenavštívit Velkou čínskou zeď se rovná barbarství. V oficiálním programu, který pro nás čínská vláda sestavila, je tento výlet přesto jen alternativní a musíme si ho vyloženě zasloužit. Od časného rána proto sedíme v rudém sále sídla Komunistické strany Čínské lidové republiky a tváříme se, že posloucháme propagandistické referáty zapálených řečníků.
Publikováno: 25.2.2012
Dávné město Xian nebo také Si-an je staré asi 3000 let. Je jedním z nejvýznamnějších míst celé čínské historie, neboť právě tady sídlilo 11 čínských císařských dynastií. V době, kdy byl Peking pouhou osadou, zářil zlatý Si-an pestrými barvami chrámů, širokými bulváry a architektonickými výstřelky.
Publikováno: 5.9.2010
Pokud se chcete na chvilku zapomenout na místě, kde čas běží trochu jiným tempem, kde každodenní shon a stres nemá celkem žádnou šanci, pak jste na správné adrese. Yangshuo. Na čínské poměry, v malém městečku, ležícím v přírodním krasu na řekách Li a Yulong.
Publikováno: 2.6.2012
My „vyvolení" jsme čínskou megalopoli probrázdili z velké části luxusním klimatizovaným autobusem s usměvavým švihákem za volantem. I to už patří ke zdejšímu standardu, určitě však jen pro nepatrnou skupinku domorodců a pak samozřejmě pro movité turisty.
Publikováno: 16.6.2012
Z okénka autobusu jsme Peking zhlédli křížem krážem, autentickou atmosféru ulic a uliček a těch statisíců lidí v nich jsme ale nasáli až v roli pěších turistů a pak samozřejmě po „večerce“, tedy když skončila oficiální večeře s vybranými potentáty a naše znavené průvodkyně zmizely za dveřmi hotelového pokoje.
Souvisejicí fotogalerie
Foto: Amy Challen a Jan Lidmaňský