Ekvádor: Otavalo - tržnické město

Hlavními atrakcemi v Otavalu jsou náměstí Plaza Centenario a Plaza de los Ponchos. Tady se koncentrují řemeslníci a obchodníci každý den a vystavují výrobky. V sobotu se pak rozšíří stánky i do okolních ulic a je tady opravdu plno. Všude jsou stánky, všude je spousta turistů. Ti do Otavala většinou jezdí právě jen na trhy, na jednodenní výlet z Quita. Autobus sem jede přibližně 2 hodiny, takže se to dá pohodlně zvládnout. Pokud chce člověk nakoupit suvenýry, je to asi jedna z nejlepších a také nejlevnějších možností. Tolik oblečení, šátků, bižuterie, vše s typickými barvami místní kultury. Až nakonec zjišťujeme, jak moc se stánky opakují a že ne vše bude opravdu ručně vyráběné. Kromě oblečení a doplňků se tady dá nakoupit i ovoce, zelenina a nějaké jídlo. Prostě tak, abyste tady vydrželi celý den. Prodávající jsou většinou ženy. Kde jsou muži, záhy zjišťujeme. Na místním hřišti, schovaném pěkně uvnitř budovy na dvoře, mají turnaj ve volejbale. A jsou zde opravdu jen muži. Jak hráči, tak i diváci. Jen nás trochu překvapuje, že hrají volejbal s fotbalovým míčem.

Jak se blíží den ke konci, začínají prodejci vše balit a odjíždějí, stejně tak i turisté. Vše se tady uklidní a my si můžeme užít i tradiční atmosféru a život místních. Otavalo je moderní město s několika budovami v koloniálním stylu. V centru nechybí ani kostely, např. San Luis, San Francisco a EI Jordán, které jsou nejstarší a nejnavštěvovanější díky své architektuře a sochařskému umění.

Za návštěvu rozhodně stojí místní hřbitov. V Otavalu jsou hřbitovy dva, jeden je komunity mesticů, druhý pak indiánský – Cementerio Indigena. Tady můžete zhlédnout tradice a zvyky indiánských předků. Zvyk navštívit zesnulé se koná každé pondělí a čtvrtek a speciálně pak každý rok 2. listopadu. Indiáni přicházejí na hřbitov i s jídlem. Na hroby dají jídlo pro zesnulé a mají připravené i jídlo pro sebe. S ostatními poté jí a vyprávějí, co se událo od poslední návštěvy. Takhle si tady společně hodují a kromě jídla si kupují i sladké limonády. Ty se tady prodávají přímo ve stánku a my jen sledujeme, jak někdo přijde, koupí si celé velké balení šesti limonád a odchází pojíst s rodinou k hrobu.

V Otavalu se dají udělat i výlety do okolní přírody. Nejčastěji chodí lidé na vodopád Cascada de Peguche. Peguche je indiánská komunita žijící 20 minut chůze za městem. Jsou uznáváni pro své zručné umělce a tradiční hudbu. Vodopád je vzdálen asi 1,5 km od této komunity a 3,3 km od města Otavalo. Je to příjemná procházka přírodou. Chodí sem spousta lidí. Cestou vidíme i bazén, kam se místní chodí koupat. Jsou to asi takové jejich lázně. Samotný vodopád je vysoký přibližně 20 metrů. Další malý vodopád je asi 6 metrů nad vodopádem hlavním a vede k němu pěší cesta. Lidé se zde nejen fotí, ale i koupou. Nebo si alespoň namočí hlavu. Koupou se zde i malé děti, což mě docela překvapuje, protože je kolem 15 °C. Lidé věří, že v okolí vodopádu Peguche je energetické centrum, kam se chodí v rámci oslav Inti Raymi očistit. Oslavy letního slunovratu se konají od 21. do 29. června a vždy začínají rituálními lázněmi (Armay Chishi). Tento rituál je duchovní očistou lidské bytosti, obnovou energie a znovuoživením vztahu s matkou přírodou. V Otavalu se rituální lázeň koná právě u vodopádu Peguche, a to o půlnoci 21. června.

Od vodopádu se dá pěšky pokračovat dál a dojít k jezeru Laguna de San Pablo, které se nachází na úpatí majestátní sopky Imbabura. Okolo jezera vede zpevněná cesta a žijí zde další komunity domorodých obyvatel. Lidé tu nosí na zádech nůši se dřevem a perou oblečení v potoce nebo jezeře. Kolem nás projíždějí auta s korbou plnou veselých lidí, kteří zpívají a hrají na kytaru. Oslavují svatbu a vesele nás zdraví. Pak si jen mávneme na autobus a necháme se odvézt zpátky do centra města.

GPS: 0°13'59.3"N 78°15'55.0"W

Text a foto: Tomáš Novák