Francie, Paříž – na skok ve velkoměstě III.

Dům a zahrada jsou druhou nejnavštěvovanější památkou Provence. Zahrada nemá chybu, můžete fotografovat, co se vám zlíbí, ale nesmíte malovat... Zpočátku se mi to zdálo jako zvláštní požadavek, ale nedivím se, krajina je zde tak barevná a inspirativní, že si celkem dokážu představit, že vezmu plátno (byť jsem nic takového dosud nedělala) a zkusím své pocity a vjemy na něj přenést. Tak alespoň pořizuji jeden snímek za druhým a snažím se o nemožné – zachytit slavný zelený japonský můstek bez turistů... Třešničkou na dortu je samotný dům, jeho vybavení, umístění, výhledy do zahrady – jen se nastěhovat!

Pouhé dvě hodiny nám musely stačit a vracíme se do Paříže. Následuje další organizovaná procházka metropolí. Zahajujeme ji kousek od Eiffelovy věže. Ta byla postavena v letech 1887 až 1889 a svého času byla nejvyšší stavbou na světě (300,65 m). Byla vlastně stavbou dočasnou... Vybudována u příležitosti Světové výstavy na počest stého výročí Velké francouzské revoluce – měla být po 20 letech rozebrána. Brzy se však stala natolik známou a významnou dominantou města, že si ji nikdo zbourat netroufl. Někteří z účastníků zájezdu neodolají a absolvují výstup stovek schodů do prvního nebo i druhého podlaží.

My pokračujeme přes park Champ de Mars (Martovo pole) k École Militaire, budově vysoké vojenské školy na druhém konci parku. Mezi domy již občas zahlédneme pozlacenou kupoli Invalidovny. Vlastně vidíme kapli Église du Dôme, která byla vystavěna později než budovy první národní nemocnice pro vojáky zraněné v boji. Původní „nemocnice pro invalidy“ doznala velkých změn hlavně působením Napoleona Bonaparta, který si ji velice oblíbil a později zabral její větší část, kde založil Museé de l´Armée (Muzeum armády). Roku 1840 sem byly ze Svaté Heleny přivezeny jeho ostatky. Byly umístěny do královské kaple, která je považována ze skvost francouzské barokní architektury.

Už nyní vím, že za dva dny se nedá Paříž prohlédnout, můžete nakouknout a slíbit si další návštěvu. Míjíme Invalidovnu a před námi se otvírá výhled na nejkrásnější zdejší most – Alexandrův.

O stavbu se postarali nejvýznamnější sochaři a architekti své doby. Je takovým malým technickým zázrakem, neboť je tvořen pouze jediným obloukem – 6 metrů vysokým a s úžasným rozpětím 107,5 metrů. Již z dálky vaši pozornost přilákají čtyři vysoké sloupy zdobené nádherným zlatým sousoším. Most nese jméno ruského cara Alexandra III. (otce Mikuláše II.) a byl postaven jako výraz rusko-francouzského spojenectví.

Prohlídku města s naší průvodkyní zakončujeme u Malého a Velkého paláce – další z významných památek a muzeí.

O programu na zbytek dne mám naprosto jasno. Přívětivé slunečné počasí rozhoduje. Metrem se přesouvám na zastávku Pigalle – centrem mého zájmu bude Montmartre. Nejdříve slavný Moulin Rouge a pak nepočítaně schodů až k Sacré-Coeur (bazilika Nejsvětějšího srdce). Chrám je umístěn na nejvyšším bodě Paříže a dozajista patří k největším pamětihodnostem města. Díky své poloze nabízí výhledy na celé okolí a díky skvělé architektuře láká mnoho návštěvníků. Lidí je zde opravdu hodně, nicméně fronta plyne jako řeka, pomalu vplouvám dovnitř, proplétám se davem, těším se pohledy na výzdobu chrámu a pomalu baziliku opouštím. Poslední pohled na panorama přede mnou a mířím do uliček Montmartru. Je zde velice rušno, spousta malířů nabízí své umění, vytvoří váš portrét za několik minut. Nejdříve navštívím malou galerii obrazů. Vedlejší malá restaurace s předzahrádkou je to správné místo k posezení. Brzy musím zpátky, čeká mě poslední část výletu – projížďka lodí po Seině.

Okolo 21. hodiny se scházíme v přístavišti a po tlačenici při vstupu usedáme na lodi. Plavba podél nápaditě osvětlených památek stojí za to. Těšíme se pohledem na všechny ty skvosty, které jsme během dvou dnů více či méně prozkoumali a pořizujeme poslední snímky nádherně nasvícené Eiffelovy věže.

Výlet končí a před námi je asi 14 hodin cesty. Již nyní vím, že se sem ráda někdy vrátím.

GPS: (Giverny) 49°04'33.0"N 1°31'53.1"E

         (Montmartre) 48°53'10.2"N 2°20'33.4"E

 Text a foto: Magdaléna Radostová