Indonésie: Ne, celá neshořela V – Jáva: cesta až na okraj sopky Ijen aneb objevení jejího tajemství

Jak se k sopce Ijen dostanete? Bylo nám řečeno, že k ní můžeme dojet pouze džípem, který si i s řidičem musíme pronajmout ve městě Bondowoso (stejně jako na sopce Bromo), ale to je nesmysl! Stačí jakékoliv levnější auto z půjčovny nebo zaplacení osobního řidiče. Další variantou jsou již zmírněné předražené organizované výlety. Můžete se sem dokonce dostat i na skútru. Půjčovna skútrů je ve městě Bondowoso prý jen jedna (ač vám všichni budou říkat, že žádná a budou vás chtít nalákat na jejich organizovaný výlet). Proto je dobré si v sezoně půjčení zařídit dopředu. To byl náš původní plán, který jsme díky osobnímu řidiči změnili.

Náš řidič Anton nás veze již ze 600 km vzdálené Jepary. Sice zvolil nejkratší cestu, ale i tak byla velmi zdlouhavá, opuštěná a místy ve velmi špatném stavu. Řidič se cesty vůbec nebál (jak je u Indonésanů zvykem) a se svým poměrně novým autem vymetl spoustu hlubokých děr. Myslím, že tady spíš prodělal... Čím více se k sopce přibližujeme, tím níže je slunce. Přijíždíme k bráně, kde po nás chtějí jméno, národnost a číslo pasu a také poplatek 10 000 IDR (cca 20 Kč), takové brány jsme potkali ještě další dvě. Řidič nám říkal, že se v této oblasti děly kdysi podivné věci, lidé se zde hodně často schovávali a zabíjelo se tu. Od té doby je to tady kontrolované a zavedli zde tyto brány. Projíždíme nádhernou krajinou, na kterou však již vůbec nevidíme. Myslím, že musí být krásné jet touto vysokohorskou cestou za dne, ale jak říkám, zvažte to, protože místy se tomu po čem jsme jeli ani nedá říkat silnice.

Zvažovali jsme, zda na sopku vyjít ještě dnes, nebo až zítra. Když už jsme byli nahoře v horách, rozhodli jsme se pro dnešek. Konečně stojíme na parkovišti. V noci se na sopku chodí až po 1 hodině ranní, kdy se otvírá kasa, kde si každý návštěvník kupuje lístek (100 000 IDR na osobu – cca 200 Kč), který u brány kontrolují. Samozřejmě se zde nabízejí i průvodci, kteří mohou být užiteční, pokud půjdete jako první, ale určitě nebudete jediní, kdo jde nahoru. Z toho důvodu se ani nahoře člověk neztratí, stačí následovat světýlka ve tmě.

Je něco málo po jedné hodině ranní. U brány nám zkontrolovali vstupenku, nasadili jsme čelovky a vyrazili vzhůru za světýlky před námi. Cesta je velmi strmá a boty nám tak na sypkém prachu kloužou. Krajina východní Jávy je krásná i za svitu měsíce. Netrvalo dlouho a dostal se nad sopku Raung a rozzářil tak její velkou kalderu. Vypadalo to jako velký pekelný kotel. Chvilku jsme postáli a koukali na tu krásu.

Po cestě jsme potkávali odložené vozíky a koše připevněné na bambusových tyčích, které zde čekaly na jejich nosiče. Konečně jsme došli na vrchol kráteru a kráčíme po vrstevnici. Stále si říkáme, zda zde opravdu budou modré plameny. Zanedlouho stojíme na vrcholu kaldery u zábradlí, kde u cestičky dolů je cedule se zákazem vstupu. Oči od cedule odvrátíme směrem do kráteru. Ano jsou tady, opravdu jsou tady! V dálce vidíme modré plameny. Cedule necedule, jde se dál za turisty před námi. Tohle opravdu musíme vidět zblízka!

Už za týden se dozvíte, jak to vypadá uvnitř kráteru...

GPS: 8°03'26.8"S 114°14'24.1"E

Text a foto: Martina Brožková