Island: Cesta jihem po silnici č.1 - I.

Selfoss a tak dále….

Supermarket Bónus, kde se dá levně nakoupit, několik příjemných kaváren, KFC, pokud se vám zastesklo po kuřecích křidýlkách. Stejnou stanici na doplnění zásob, benzínu nebo případně přesednutí do jiného autobusu, představují i další městečka, kterými jednička na jihu prochází: Hella a Hvolsvöllur opravdu ničím neohromí.  A jestli něčím překvapí, je to svou velikostí. Zejména Vík, „centrum“ jižní části Islandu, kam se okružní silnice dokroutí po dlouhých osmdesáti kilometrech od poslední civilizace, překvapí svou titěrností. Ohraničen z každé strany jednou benzínovou pumpou, skládá se Vík z několika domečků rozesetých v údolí mezi zelenými kopci. Města opravdu nejsou hlavní islandskou atrakcí. Tou je čistá a nespoutaná příroda. Občas má člověk pocit, že sem lidé přijeli jen na skok, postavili provizorní sídla a silnice a za chvíli zase zmizí a islandské přírodě pak nedá moc práce navrátit se k prvotní neposkvrněnosti.

Zašlá sláva Eyrarbakki

Rybářská vesnička Eyrarbakki na mořském pobřeží 12 km jižně od Selfossu nevypadá tak, jak by si takové místo člověk představoval. Žádný romantický přístav s pohupujícími se bárkami nebo zátoka s klidným mořem. Moře tu vlastně ani není vidět, vesnice je od něj oddělena pobřežním valem, po zátoce také není ani vidu ani slechu, domečky jsou naskládány jeden vedle druhého podél kilometr dlouhé hlavní silnice. Ale Eyrarbakki bylo kdysi hlavním islandským přístavem a tak disponuje námořnickým muzeem a hlavně jedním z nejstarších islandských domů, postaveným Dány už v roce 1765. Za nejpozoruhodnější stavbu se ale dá označit vězení, které stojí při vjezdu do vesnice. Jde o největší islandské vězení, které by se ovšem v mezinárodním měřítku mohlo zúčastnit soutěže o nejmenší vězení světa, neboť je asi tak velké jako dva rodinné domy spojené dohromady. Jasný důkaz toho, že Island je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě s téměř nulovou kriminalitou.

Vyhlídková jízda islandskou krajinou

Jih Islandu je nádherně zelený, díky pastvinám, které se rozkládají kam až oko dohlédne a na nichž se pasou hlavně islandští koně. Místní farmáři jsou na ně náležitě hrdí a většina z nich si myslí, že koní není a nikdy nebude na Islandu dostatek. Zákon zakazuje návštěvníkům vozit do země jakoukoliv použitou jezdeckou výstroj, od sedel až po rukavice, aby se islandský kůň nenakazil nějakou pro něj neznámou nemocí. Při cestě islandskou krajinou jsou koně vidět úplně všude, pasou se, polehávají nebo ve stoje odolávají islandskému větru.

Ovšem farmáři se tu nevěnují pouze koním a případně ovcím a krávám, ale také stromům. Kdysi dávno byl Island zalesněný, ale kvůli vysoké spotřebě dřeva na topení a stavbu byly všechny lesy postupně vykáceny a dnes zde o strom téměř nezavadíte. To by ale mohly změnit tzv. stromo-farmy – podniky, které se zabývají výhradně pěstováním stromů. Osud tohoto projektu je ale nejistý. Než takový strom vyroste, trvá to desítky let a většina farem vznikla teprve nedávno. Jejich majitelům tedy nezbývá než trpělivě čekat, dvacet, třicet let, a až poté se uvidí, zda měla jejich snaha nějaký smysl. Zda stromy půjdou na dračku a nebo se nikdo o znovuzalesnění Islandu nebude zajímat.

Text/foto: Anna Žilková