Japonsko I. - Do Japonska, do Jokohamy, do hotelu…

Čas vymezený mi pro jeho poznávání byl pouhopouhých deset dní a to i s cestou a s pracovními povinnostmi, pro které jsem sem byla vyslána. Není to doba dlouhá, to je pravda, ale i za tak krátký čas se dá ledasco stihnout.

Letěla jsem, spolu se svým kolegou, dvěma letadly společnosti Aeroflot. První letadlo mířilo z pražské Ruzyně, tedy vlastně letiště Václava Havla, směrem na letiště Šeremetěvo v Moskvě. Cesta trvala asi dvě a půl hodiny. Tady další dvě hodiny na přestup a následující již náročnější let do Tokia, letiště Narita, který trval 9,5 hodiny. Na Narita airport nám chvíli zabralo hledání a zjišťování možné dopravy dále, ale zanedlouho jsme již seděli v Narita expresu, vlaku odvážející cestovatele z letiště do Tokia. Narita expres nás stál asi 3200 japonských yenů. 100 japonských yenů je asi jeden dolar, což je přibližně dvacet korun. Dohromady to vychází tak, že si člověk cenu v yenech může vydělit pěti a dostane cenu v korunách. V přepočtu nás tedy jízdenka Narita expresu stála 640 Kč. Na letišti jsme si ještě koupili kartu SUICA. Je to jakási permanentka, za kterou zaplatíte nejprve 2000 JPY. Z této ceny 500 JPY je depozit za kartu a zbytek je kredit, který můžete projet. Když ho projedete, můžete si kartu dobýt v automatech, které najdete na každé vlakové zastávce. Jakmile kartu přestanete potřebovat, stačí ji jen vrátit a obdržíte zpět depozit 500 JPY.

Cestou z Narita airport jsem mžourala z oken vlaku jen v polospánku. Přeci jen jsem měla za sebou sedmihodinový časový posun a dlouhou cestu letadlem. Místem mého pobytu se stalo v Čechách písničkou o Japonečce a námořníku proslavené město Jokohama. Když jsme vystoupili na stanici Jokohama z Narita expresu, čekal nás ještě další přesun vlakem, jelikož stanice, kam jsme se potřebovali dostat, se jmenuje Kannai. Přesto, že přestup na vlak měl být jenom jeden, absolvovali jsme ho dvakrát, protože jsme poprvé nastoupili do vlaku na opačnou stranu. To byla naše první komplikace s cestováním v Japonsku a v mém případě zdaleka ne poslední. O tom ale jindy.

Když jsme se konečně za pomoci Japonky, která uměla anglicky (což vůbec není podmínka, hodně Japonců angličtinu vůbec neovládá), dostali do stanice Kannai, začali jsme hledat hotel. Byl jím APA hotel Jokohama Kannai a opět za pomoci jednoho Japonce, kterého jsme se zeptali na cestu, jsme jej našli. Japonci, i přesto, že neumí anglicky a že vůbec neznají řešení vašeho problému, kvůli kterému jste je oslovili, se vám snaží za každou cenu pomoci. Je to od nich moc hezké, jsou velice slušně vychovaní. V některých případech jejich snaha může ale člověka spíše zdržet než pomoci. Kamarád mi před odjezdem vyprávěl, že se mu nějaký pán bez znalosti angličtiny i okolí snažil na jakémsi japonském parkovišti pomoci asi 40 minut, načež mu nakonec vůbec nepomohl.

Když jsme se dostali do hotelu a na recepci, chtěli jsme se ubytovat a předtím zaplatit. Platba byla také podmínkou, aby nám byl vydán klíč, respektive čipová karta. Tady ale nastal problém, protože my jsme počítali s tím, že budeme na hotelu platit v dolarech a ono to nešlo. Chtěli-li jsme platit cash, museli jsme vytáhnout japonské yeny. Ty jsme sice nějaké měli, ale zdaleka ne tolik, kolik bylo potřeba. Když jsme se zeptali, kde bychom si mohli v okolí peníze vyměnit, bylo nám velice špatnou angličtinou vysvětleno, že dneska nikde, protože je sobota, ale v pondělí že bude už mít otevřeno banka. Zaplatili jsme tedy alespoň dva dny, na které jsme měli finance, s tím, že v pondělí doplatíme zbytek. Vše se vyřešilo další den, kdy jsem odjela do Tokia a tam za pomoci japonských přátel našla směnárnu.

Než jsem odjela do Japonska, byla jsem upozorňována na velmi malé pokoje. Můj hotelový pokoj mi tuto informaci potvrdil. Pokojíček byl tak malý, že se do něj vešla jenom postel a stůl. Žádná skříň se sem už nevměstnala a tak jsem měla všechny věci po celou dobu pobytu buď na židli, nebo na věšáku. Koupelna byla také malinká. Vana měla tak maximálně metr dvacet na délku, zato byla ale příjemně hluboká. Byla v ní odměrka, která udávala, jakou výšku vody si máte napustit, vážíte-li 60, 70, 80, 90, 100 kg atd.

A tak jsem začala svůj krátký pobyt v Jokohamě a v Tokiu, v Japonsku.

Text/foto: Kristýna Bartůňkova