Japonsko: O nástrahách ubytování

Vzhledem k tomu, že takový turista ne vždy ovládá japonštinu a spoustu věcí si zařizoval ještě z pohodlí domova, dost často se potom v Japonsku diví, v jakém hotelu je to vlastně ubytovaný, jak to, že cesta od vlaku do hotelu trvá místo předpokládaných pěti minut téměř půl hodiny, a jak to, že se musí chodit sprchovat do veřejných „šowá rúmu“.  

V Japonsku existuje celá škála ubytovacích zařízení. Od drahých hotelů po velké, levné ubytovny. Má-li turista hluboko do kapsy, bude se muset spokojit se spaním na palandách, ve spacáku nebo v hotelech bez koupelen. I přestože v řadě takovýchto ubytoven lze v klidu přespat nebo se dokonce za drobné peníze připojit k internetu, je potřeba být při jejich výběru obzvlášť opatrný. Ne každý penzion či hotel, který o sobě prohlašuje, že je tradičně japonský, je potom ve výsledku obyvatelný. A některé z těchto zařízení potom nespokojení hosté zpětně na internetu hodnotí jako „nejhorší místo na světě“. Není se čemu divit, když jim dveře otevře spící vrátný, který sedí v  páchnoucí předsíni, kde po zemi lezou švábi. Příkladem takového hotelu může být například hotel Todži-an v Kjótu.

Na druhou stranu je třeba říct, že ubytování v podobných hotelech přináší řadu nevšedních zážitků. Ubytuje-li se například turista v hotelu bez koupelny, nezbývá mu, než navštívit veřejné umývárny. Představí-li si pod názvem „šowá rúmu“ jakési veřejné sprchy, ve výsledku bude nejspíš překvapený, co bude muset pro trochu teplé vody podstoupit.

První, co by jej mohlo zmást, jsou skříňky na zdi ve vstupní místnosti. Řada turistů již tyto skříňky považuje za odkladní prostor pro oblečení, což vede k tomu, že se svléknou ještě před vstupem do samotné recepce. Ve skutečnosti se jedná o skříňky na obuv. Po odložení bot zákazník přistupuje k placení na recepci. Přestože umývárny mají oddělenou dámskou a pánskou část, je dobré vědět, kam se dívat, protože vzhledem k tomu, že místnosti odděluje jen stěna, která končí za recepcí, neznalý člověk může při placení spatřit i to, co by raději neviděl.

Teprve po zaplacení vstupního poplatku postupuje zákazník do šatny. Zde se svlékne, vyfasuje kyblíček na vodu a jde se umýt. Samotné mytí pak již probíhá jednoduše. Neustálým natáčením vody do kyblíčku a litím si ji na hlavu a tělo se zákazník vydrhne a za odměnu se může na chvíli ponořit do vařící lázně. Slušností samozřejmě je neplýtvat vodou.

Některé hotely na druhou stranu vyjdou turistovi i při nízké ceně za ubytování maximálně vstříc. Uvaří večeři, obvykle „karé raisu“, tedy rýži s kari, snaží se hovořit anglicky a dokonce nabízí možnost půjčení kola na celý den zdarma. Pokud si přivstanete, pomůže vám kolo dostat se rychle na místa, kam se většina lidí dostane až kolem osmé hodiny ranní. Ne vždy to však funguje stoprocentně. Vzbudíte se například v Naře v pět hodin ráno ve všední den. Vstanete a vypravíte se na půjčeném kole na kopec za chrámem Tódaidži, na místo, kde se nachází nádherný chrámový komplex Nigacu-dó, z jehož vršku plánujete pořídit úchvatné fotografie probouzejícího se města. Kolo odložíte pod kopcem a začnete stoupat nekonečné schody. Nahoře očekáváte nádhernou ranní scenérii, ticho a posvátný klid. Jak jste potom překvapeni, když celí udýchaní překonáte poslední schod a na lavičce před chrámem spatříte deset švitořivých, čiperných důchodců, kteří kopec zdolali již hodinu před vámi a teď se evidentně výborně baví při pohledu na vaše roztřesené nohy.

Při rezervování hotelu v Japonsku je tedy nejspíš nejlepší dát na osobní doporučení někoho, kdo v daném hotelu již bydlel. Fotografie hotelu na internetu mohou být značně zavádějící. Rovněž není radno věřit informaci, že hotel není od vlaku vzdálen více jak pět minut chůze. Ti, kteří to počítali, nejspíš celou cestu utíkali… 

Text/foto: Anna Jarchovská