Japonsko: Tokio a jeho životni styl

V jednom vagónu metra potom vedle sebe klidně sedí do tradičního japonského kimona oděná žena a dívka, která se ze všeho nejvíce snaží vypadat jako její oblíbená postava z anime, japonského kresleného seriálu.

Turistu může v Tokiu fascinovat řada věcí. Někteří obdivují krásu chrámů a svatyň, jiným se líbí vysoké moderní budovy. Nejednoho labužníka jistě zaujme japonská kuchyně, která se skutečně neskládá pouze ze syrových ryb a rýže. Mnozí další vyhledávají klid, který panuje v parcích kolem chrámů a v japonských zahradách, jiní se naopak chodí bavit do všelijakých nočních podniků. Mně však ze všeho nejvíce učarovali samotní Japonci. Není snadné přesně vyjádřit proč. Možná mě dojalo, jak se mi někteří tak dlouho snažili poradit, jak se vymotat ze spleti uliček, až se sami ztratili. Možná to bylo pro jejich uctivost k turistům, jakousi vnitřní disciplínu nebo potřebu těch mladších procvičit si na mně svou angličtinu. (Heró, kan áj herupu jú?)

Jedno z nejzajímavějších míst, kde lze pozorovat hemžení velkoměsta a kde se Japonci schází asi tak jako my v Praze na Václaváku „pod koněm“, je prostranství obklopující zastávku Šibuja. Čtvrť Šibuja je známá, krom jiného například nákupním centrem „109“ nebo širokou škálou nočních podniků, které jsou o víkendech přeplněné turisty a mladými Japonci. Místo, které mám na mysli, se nachází jen kousek od snad nejznámější tokijské křižovatky, při jejímž přecházení člověk žasne, jak to, že se všichni chodci v jejím prostředku nesrazí. Na pozadí dojemného příběhu psa jménem Hačiko, který zde ještě mnoho let po smrti svého majitele každý den čekal, až se jeho pán vrátí z práce (a kterému zde Japonci postavili sochu), si zde mladí Japonci dávají rande, byznysmeni se zde schází, aby potom odešli řešit firemní záležitosti do nějakého blízkého podniku, a ženy si tu dávají „spicha“ před tím, než vtrhnou do nákupních center. Pokud si turista udělá čas a na chvíli se na šibujské zastávce posadí, zajisté si domů odnese několik desítek fotek nejen nejznámější křižovatky, ale i japonských teenagerů, kteří po příchodu domů odhazují školní uniformy a patřičně přifrkle odění sem odchází čekat na své kamarády.

Při procházení Tokiem si turista nemůže nepovšimnout, jak se mění složení lidí, kteří proudí v davech kolem něj. Ráno to jsou stovky dětí v uniformách, které mašírují do škol. Mezi nimi, často na kolech, míří do práce japonští úředníci, byznysmeni a firemní zaměstnanci, kteří, všichni odění do černých obleků, připomínají obří hejna tučňáků. Když tento chaos zmizí ve školních lavicích a kancelářích, vyráží do ulic ženy v domácnostech. Obchází obchody a vybírají, co na sebe a k večeři. Jiné vozí po městě kočárky nebo venčí malé psíky. Velkého psa si v Tokiu téměř nikdo dovolit nemůže, protože už takhle Tokio doslova praská ve švech. Odpolední hodiny opět patří davům dětí a teenagerům, kteří se vrací ze škol domů. Byznysmeni většinu dní v týdnu po práci utužují kolektivy v nejrůznějších, často japonských, restauracích a barech. Večery, hlavně ty víkendové, potom patří mladým, kteří se chodí bavit do nočních klubů a vrací se domů nad ránem. A pokud se ptáte, co po celou tu dobu dělají důchodci, tak ty můžeme například vidět, jak na oplocených hřištích hrají kriket.

Nejzajímavější modely, do kterých je mládež schopná se navléct, můžeme pozorovat ve čtvrti Haradžuku, konkrétně v ulici Takešita, která slouží jako jedno z center pop kultury. Pokud se vám podaří ulicí vůbec projít, protože bývá zcela zaplněna turisty, prodavači a Japonkami v nejrůznějších oblečcích, můžete si zde koupit palačinku do ruky, boty na dvaceticentimetrovém podpatku či slunečníky ve tvaru zvířátek. V obchodech s nejrůznějším zbožím si Japonci kupují cédéčka japonských rockových kapel, které hrají takzvaný j-rock, plakáty herců a zpěváků a dvd s anime a japonskými hranými seriály, takzvané dorama.  Ledovou tříšť vám připraví kluk s oranžovými vlasy a o pár metrů dál si možná koupíte klobouk velikosti hrnku a po celou dobu si budete muset dávat pozor, aby vám nějaká z dívek nevypíchla oko krajkovaným paraplíčkem. A pokud nebudete zvládat davy, jejichž jediná výhoda je v tom, že v Japonsku vám skutečně nikdo z kapes peněženku vytahovat nebude, můžete se přemístit jen o pár metrů dál, do parku Jojogi, kde skupiny amatérských tanečníků o víkendech pořádají taneční seance. Převlečení za Elvise Presleyho, či do úborů inspirovaných filmem Pomáda tančí na hudbu z magneťáků a baví kolemjdoucí všelijakými tanečními kreacemi. Krom toho se vám může podařit ve správných dnech narazit na burzu oblečení, nebo pozorovat skupinky lidí, jak nejrůznějším způsobem tráví v parku svůj volný čas. V blízkosti Jojogi parku se rovněž nachází Národní sportovní stadion, který byl navržený architektem Kenzo Tangem a v roce 1964 posloužil jako stadion pro některé disciplíny Olympijských her.

Pro turistu bude podstatné vědět, že mu Japonci nikdy neodmítnou poradit, když se ztratí, ba dokonce budou klidně i hodiny bloudit s ním. V obchodech se k němu budou chovat slušně, vždy mu vyhoví, pomohou vybrat vhodné zboží a výsledný nákup úhledně zabalí. Japonci, kteří mluví anglicky, se nebudou zdráhat přeložit mu ve znacích psaný text, v dopravních prostředcích jej nikdo nebude předbíhat, chovat se k němu neslušně nebo mu dokonce nadávat. Ženy v Japonsku se mohou téměř stoprocentně spolehnout, že je v noci na cestě domů parkem nikdo nepřepadne. V nacpaných dopravních prostředcích se jen málokdy stane, že by někdo kradl, a pokud si zapomenete foťák na lavičce v parku, je dost pravděpodobné, že ho tam i znovu naleznete.  

Text/foto: Anna Jarchovská