Japonsko V. - Tokio, Asakusa a chrám Sensódži

Jelikož jeden den na tak velké město není dostatečná doba, musela jsem si vybrat, co chci vidět. Na doporučení známých jsem se rozhodla vydat se na sever Tokia a navštívit tam čtvrti Ueno a Asakusa. Tyto čtvrti jsou pozůstatky starého tokijského dolního města Šimatači, které bylo kulturním centrem v období Edo.

Ten den jsem vstávala ve čtyři hodiny ráno, protože jsem chtěla stihnout trénink aikido, který v Tokiu začínal v 6:30. Bohužel, i přes snahu jsem jej nestihla, protože jsem se ztratila na stanici Šindžuku a na sraz s Japonkou, která mne měla do tělocvičny dovést, jsem přišla o dvacet minut později. Ona už tam pochopitelně nebyla. Stihla jsem až trénink druhý. Hodinu jsem cvičila a pak jsem se konečně vydala na prohlídku města.

Čekal mne opět návrat na zastávku Šindžuku a odtud jsem, po dalším bloudění, odjela vlakem do Uena. Z vlakové zastávky jsem se vydala pěšky. Když jsem se ptala jednoho Japonce na cestu k chrámu Sensódži, poradil, ale divil se, že se chci takový kus trmácet pěšky. Mě to podle mapy výrazně daleko nepřišlo, ale nakonec jsem mu musela dát za pravdu. Za prvé cesta byla docela dlouhá a za druhé nebyla ničím zajímavá.

Že se blížím k chrámu, jsem poznala podle množících se obchůdkůse všemi možnými suvenýry a podle stále se zvyšujícího množství lidí. V obchůdcích jsem toho poměrně dost nakoupila. Chtěla jsem přivézt z Japonska dárky jak pro moje blízké, tak pro sebe, a tady k tomu byla jedinečná příležitost. Prodejci nabízeli různorodé zboží od magnetů na lednici, přes keramické misky a další nádobí, tradiční kimona, tradiční žabky (geta, zory), až po různá jídla.

K chrámu Sensódži, kterému se také říká Asakusa Kannon, jsem dorazila za nedlouho. Je to velice působivý komplex historických budov. Vchází se sem bránou Kaminarimon (neboli Brána hromu), kterou stráží sochy Fúdžina a Raidžina. Po průchodu uličkou, lemovanou obchody, se dostaneme k dvoupatrové bráně Hózómon. Za ní se nachází vykuřovadlo, které je neustále obklopeno lidmi, snažícími se na sebe nasát co nejvíce kouře, jež jim má přinést zdraví. Když pokračujeme dále, dosáhneme Hlavní síně s hlavní svatyní. I zde je neustále seskupeno mnoho lidí, házejících mince a zapalujících svíce. Nalevo od Hlavní síně se do výše tyčí pětipatrová pagoda. Jedná se o repliku, která byla vytvořena až v roce 1973. Původní pagoda zřejmě podlehla zemětřesení. Komplex zahrnuje i další budovy, jako je například Šestiboký chrám nebo Síň Awašima. Okolo je poklidná zahrada, kde je možné se procházet a rozjímat.

Z chrámu Sensódži jsem už nešla zpět do stanice Ueno pěšky, ale jela jsem hromadnou dopravou. V Uenu jsem ještě krátce zavítala do Parku Ueno. V tomto parku se mimo jiné nachází několik galerií, muzeí a chrámů, je zde pagoda ze 17. Století a také zoologická zahrada. Já jsem zde pobyla jen chvíli a bohužel se do žádného z muzeí ani galerií nedostala, ač bych to byla docela ráda udělala. Například Tokijské národní muzeum jistě skýtá pohledy na mnoho krásných historických předmětů, od japonských dřevořezů (ukijoe), dobového oblečení až po různé další výtvory. Musela jsem už ale jet, jelikož jsem chtěla stihnout ještě jedno cvičení aikido. Přeci jenom, zacvičit si toto bojové umění přímo v jeho kolébce je jedinečnou příležitostí.

Tímto končí moje cesta po Japonsku. Zemi obrovských možností a bohaté historie. Příště, až do Japonska pojedu, budu určitě chtít vyjet i mimo velká města, do hor. Za návštěvu mi bude určitě stát i historická Kamakura a Kyoto. Ale to až příště.

Text/foto: Kristýna Bartůňková