Turecko: Pamukkale a Laodikeia

Začíná průtrž mračen, tak se svižně odebírám k muzeu, ale po cestě stihnu obdivovat a vyfotit další krásnou stavbu - kolonádu. A trochu mokrá dobíhám do muzea. Jsou tu samé krásné kousky - ukázka místního sochařského umění. Z celé návštěvy jsem úplně uchvácená a je jasné, že bohyně lásky ovlivňuje lidi dodnes svými nástrahami.

Přejíždím do města Denizli zhruba hodinu odtud a pak už jen deset minut do vesničky Pamukkale, kde se ubytuji v jednom z termálních hotelů.  

I když jsem Pamukkale, tedy ten velký kaňon z vápence, už dříve viděla, musím se tam znovu vypravit. Teď ale mířím do města obchodu, nacházejícího se na křižovatce obchodních cest, Laodikeia. Kvůli Pamukkale jej mnoho turistů vynechává, ale je to velká škoda. Jsem tam za chvilku. Město bylo založeno ve 3. stol. př. n. l. Antiochem II., který jej pojmenoval po své manželce Laodikei, s níž měl dva syny.

Prohlídku města Laodikeia začínám u Byzantské brány, odkud vede mramorová cesta. Ta původně vedla od Syrské brány za námi, ale jak město upadalo v průběhu let, tak ho obyvatelé zmenšovali, aby bylo snadnější ho ubránit proti nepřátelům. Cesta je krásně zachovalá a zdobená sloupy po obou stranách. Pod námi občas vidíme díry svědčící o existenci kanalizace. Pak se po pravé straně objevuje chrám - zřejmě bohyně štěstí Tyché. Archeologové zde ještě stále pracují, takže zatím nemají ve všem jasno. Dále je podél cesty vlevo veliká agora a vpravo nymfeum Septima Severa. Nevím, co vyfotit dřív. V dálce jsou opět výrazně tmavá mračna s prosvítajícími paprsky, které umocňují atmosféru dnešního odpoledne… Mramor byl tehdy krásně barevný, všude zurčela voda a chodníky byly zdobené mozaikami. Lidem se tu určitě dobře dařilo. Ani nemusím zavřít oči, abych si tu ten život zase představila… Procházím přes nymfeum kolem ruin, které zatím nikdo neidentifikoval, až ke krásnému helénskému divadlu pro 8 000 diváků. Slunce se chýlí k obzoru a skrz mraky prosvětlují silné pruhy paprsků jako poselství bohů, kteří se na nás zvědavě dívají.

Bývala tady také významná křesťanská obec, kterou zmínil Jan v poslední knize Bible - Zjevení. Musel je trochu pokárat, protože ochladli ve své horlivosti a stali se vlažnými, tak jako ta voda co přitékala do města.

Pak jdu ještě směrem k pohřbené Efezské bráně a římským lázním. Vracím se pomalu k hlavní bráně s hlavou v oblacích. Musím sebou hodit, abych ještě za světla stihla mé oblíbené Pamukkale. Fotím už v pološeru, tak mají fotky nový tajemný až mystický nádech. A pak už v šeru přes město Hierapolis až k pohřebišti Necropolis, které musím projít… Tady už je tma jako v pytli, tak mám mezi sarkofágy různorodé pocity. Až mi mráz po zádech přechází…

Večer si dám termální bazén a ještě jednou si v myšlenkách procházím všechna krásná místa z této oblasti.

Text a foto: Sylvie Halouzková