Kolumbie: Bogota - hlavní město země

Opouštíme město Tunja a vydáváme se vstříc hlavnímu městu. Moc se nám tam nechce, ale máme v plánu prohlédnout si koloniální město a rychle jet zase pryč. Cestou do Bogoty stihneme ještě ochutnat místní arepu, která je úplně jiná než ta, co jsme jedli v Cartageně. Tahle je sladká a připomíná nám české lívance. A ještě se dozvídáme, že škodovce se tady přezdívá „mercedes pro chudé“.

V Bogotě se vydáváme rovnou do čtvrti La Candelaria. Většina z budov tu byla postavena v koloniálním nebo republikánském stylu a mnohé z nich byly prohlášeny za historické a kulturní památky. Nejzachovalejší část čtvrti se nachází mezi Calle 9 a 13 a Carrera 2 a 5.

Některé z domů mají 470 let staré bambusové střechy a vepřovicové zdi. Existuje zde asi 500 organizací nebo uměleckých skupin, muzea a výzkumná centra, divadla, knihovny a univerzity. A je zde i spousta hostelů, takže většina cestovatelů míří sem. Pár hostelů si projdeme, ale odrazují nás nejen přemrštěné ceny, ale i obsluha, která není viditelně v nejlepší formě. V Kolumbii jsou totiž drogy hodně levné, především kokain, a tak sem spousta cestovatelů jezdí užít si levných drog. Prohlédneme si ještě žlutý kostel s názvem La Candelaria a opouštíme tuto čtvrť.

Převládající barvy v Bogotě jsou prý zelená a červená. Zelená jako barva městských parků a okolních hor s výhledem na Cerro de Monserrate a Cerro de Guadalupe. Červenou pak představuje bohatá síť mnoha cihlových budov. Naše první kroky vedou směrem k hlavnímu náměstí s názvem Plaza de Bolívar. Je zrovna neděle a ve městě je spousta lidí a pouličních umělců. Nestíháme se divit, co všechno vidíme. Od spousty tanečníků, hudebníků a bavičů až po závody s morčaty, na které se uzavírají sázky. Pouliční divadlo, k tomu vojenská přehlídka u paláce, ani nevíme, kam dřív jít. Prostě neděle v hlavním městě. Lidé mají volno a chtějí se bavit.

Plaza de Bolívar je srdcem historického města. Dříve toto náměstí fungovalo jako veřejný cirkus a býčí trh, i dnes se tady konají kulturní a společenské akce. Nachází se tu sídlo kongresu – v kamenné budově v klasickém řeckém stylu (Capitolio Nacional). Naproti ní stojí Palacio de Justicia. Catedral Primada, která byla dokončena roku 1823, je největším chrámem v Bogotě. Jedinou budovou v koloniálním stylu je zde Capilla del Sagrario hned vedle chrámu. Když se na chvíli posadíme na schody na náměstí, abychom si jej pořádně prohlédli, do minuty u nás stojí žebrající člověk. A když se to opakuje pak ještě třikrát, jdeme raději pryč. V Bogotě je hodně bezdomovců a často vidíme nějakého ležet na ulici. Když se jdeme projít kousek dál od centra a dostaneme se do parku s názvem Třetí milénium, nestačíme se divit, kolik bezdomovců tady je. Shlukují se zde do skupin, a tak procházku parkem vzdáváme. V Bogotě je asi lepší zůstávat v historickém centru.

A protože je neděle a do spousty muzeí je v neděli vstupné zdarma, navštěvujeme jako první Museo Histórico Policía, kde se nachází jako taková kuriozita harley Pabla Escobara nebo jeho bunda, kterou měl na sobě, když jej policie zastřelila.  Pak se vydáváme do Museo del Oro, kde se nachází okolo 13 tisíc zlatých a 20 tisíc hliněných artefaktů pocházejících ze všech hlavních předhispánských kultur v Kolumbii. Galerie Museo Botero čítá kolekci 208 děl a vznikla jako dar nejslavnějšího kolumbijského umělce Fernanda Botera. Galerie obsahuje 123 exponátů od Botera a 85 od ostatních autorů. Muzeum Casa de Moneda se věnuje historii oběživa a na něj už nemáme tolik sil. Kulturní a historické vyžití v Bogotě je obrovské. Projdeme si ještě pár uliček a zhlédneme kostel Iglesia San Francisco, jenž byl dokončen 1611 a je nejstarším kostelem v Kolumbii.

Bogota je prostě město extrémů. Historické budovy versus moderní mrakodrapy. Kultura místní versus kosmopolitní. Může být ideálním začátkem vašeho výletu pro prozkoumání historie, ochutnání místního jídla a vychutnání kultury. A když budete z velkého města unavení jako my, odjedete na klidnější místo, třeba Salento. A přesně tam se z Bogoty chystáme dál.

GPS: 4°42'35.1"N 74°04'21.2"W

Text a foto: Tomáš Novák