Kolumbie: San Juan de Girón
Girón je malé město. Se svými asi 150 tisíci obyvateli se malé zdát nemusí, pokud se ale člověk zdržuje jen v historickém centru, za jeden den si stihne projít snad všechny uličky, a to i několikrát. I když se nás spousta lidí ptala, zda jsme navštívili 9 km vzdálené město Bucaramanga, protože je také prý pěkné, pro nás byla volba jasná. Jedeme přímo do Girónu.
Ve městě jsou celkem tři náměstí. Na hlavním náměstí Parque Principal de Girón je více rušno. Jsou zde stánkaři s jídlem, lidé se sem chodí po práci bavit a vysedávají na lavičkách, zatímco děti běhají kolem. Nachází se zde také bazilika Menor San Juan Bautista, která je hlavním poutním místem v Girónu. Byla postavena v roce 1639 a má celkem pět oltářů.
O něco klidnějším náměstím je Plazuela de Las Nieves s kostelem Capilla Nuestra Señora de las Nieves. Místní zde prodávají ručně vyrobené suvenýry či šperky.
Úplným opakem je náměstí Plazuela Peralta, kterému se říká také Parque de los Enamorados – park zamilovaných – kvůli jeho romantickému osvětlení a uspořádání. Nikdo zde není a je tu úplný klid.
I když město působí klidně, jsme v Kolumbii a tady to prostě žije každou noc. Říkali jsme si, jaký budeme mít v hotelu na kraji města u malého potoka klid, ale spletli jsme se. Večer se pod námi otevírají bary a začíná hrát hlasitá hudba. A když nahlas, tak nahlas. Nevýhodou v Kolumbii je navíc fakt, že je tu teplo. Všechny bary a kluby jsou tím pádem otevřené do ulice a hudba řve na celé kolo. A je úplně jedno, jestli je víkend, nebo všední den. Tady se prostě žije. A když se vše nad ránem uklidní a já s nadějí otevírám okno, udeří mě do nosu smrad z kafilérie. Ta je sice dostatečně daleko, ale i tak se to vzduchem donese až k našemu hotelu. Zavírám zase okno a jdu radši spát.
Protože máme uličky Girónu už několikrát projité, vydáváme se do kopce kousek nad město. Chceme se podívat na centrum ze shora a prohlédnout si i jinou část města než jen opravené a renovované domy. Člověk totiž pak získá na město trochu jiný náhled.
Stoupáme do kopce a máme v plánu dojít k soše Krista, odkud by měl být pěkný výhled na město. Plán nám ale zhatí fakt, že je v rekonstrukci, k soše se nedá dostat. Mohli bychom se tam dostat přes nějaký soukromý pozemek, s tím ale váháme. Vidí nás místní a jeden pán, který má nejspíš hodně pod čepicí, hned dalším lidem říká, ať nás tam nechají projít. Přitom ovšem ukazuje posunkem – třením prstů o sebe – ať nás za to pěkně zkasírují. Tak se jen pousmějeme a jdeme pryč. Výhled bude pěkný i odjinud.
Když se pak vracíme zpátky do města, volíme různé okolní cesty a chodníky. Dostáváme se tak i do místa, kde nás zastavuje paní s dítětem. Nemáme tudy sami chodit. Prý jsou tam bezdomovci a mohli by nás okrást. A tak se vydává s námi, aby se nám nic nestalo. A já si říkám, že by to nebylo ono, kdyby nás někdo zase dnes nevaroval. Paní nás provede nehezkou částí města a my jí děkujeme. Je pravda, že jakmile člověk vyjde z udržovaného centra, uličky a krajina se trochu změní. Najednou je všude více odpadků a město už nepůsobí tak klidným a čistým dojmem. I tak se ale není čeho bát, pokud si chce člověk projít hezké centrum večer za tmy. Uličky jsou pěkně nasvícené a nebezpečí nehrozí. Hlavní náměstí je navíc plné lidí.
Nás zase večer čeká nedobrovolný poslech hudby z baru pod námi. Říkám si, že v noci je úplně jedno, v jak velkém městě jsme. Stačí jeden bar v okolí a už se nedá spát. I tak nás ale město Girón mile potěšilo svým upraveným historickým centrem a pěknými uličkami.
Text a foto: Tomáš Novák
Diskuze u článku (0) |