Kypr: Ostrov dvou světů I. – Nikósie

Jarní čtení vám přináší:

Přiletěla jsem na mezinárodní letiště Larnaka v řecké části, kdybych totiž letěla do té turecké, bylo by to i s mezipřistáním. Z letiště odjíždím do hlavního města Nikósie (turecky Lefkosia), což znamená oblíbený. Ubytuju se hned, co překročím hranice. Hned na mě dýchne taková turecká atmosféra a v té se odjakživa cítím jako doma. Město je rozdělené na řeckou a tureckou část. A v každé části mají jiný čas, protože jsou tu dvě časová pásma! Takže jinak vám jdou hodinky na ruce a jinak na mobilu. Prohlídku začnu hned od karavanseráje (přístřeší pro karavany na poušti), který rozhodně není opuštěný a ponechaný napospas supům, jak to většinou bývá. Má velmi působivé hradby a krásná podloubí. 

Kypr byl dobyt Osmany až za vlády Selima II. Měl na něj zálusk nejen kvůli jeho strategické poloze, ale spíše kvůli výbornému kyperskému vínu. Stojím u mešity Selimiye, kde byla původně katedrála sv. Sofie, ale Selim přistavěl dva minarety, odstranil vitráže s výjevy z bible, vynesl sochy a hroby v podlaze, kde spočívali biskupové (dal je přemístit na hřbitov někde venku). Takže teď, když vejdete dovnitř, máte pocit, že na vás celá budova padá. Líbila by se architektovi Sinanovi, který své mešity schválně příliš uvnitř nezdobil, aby se lidé nerozptylovali maličkostmi a plně si vychutnali krásu celé budovy. 

Procházím se maličkým centrem, kde na vás dýchne průvan staletí. V jednom osmipatrovém hotelu vyjedu nahoru výtahem a koukám, jak je město rozdělené. Řeckou část poznáte hned, tam začínají moderní výškové budovy jako kdekoliv v evropských městech.

Celá Nikósie bývala obklopena hradbami ve tvaru kruhu – s 11 baštami pojmenovanými po 11 benátských rodech. Jdu pomalu až k zelené linii, což je hranice, která tento malinký ostrov rozděluje. Táhne se od Famagusty přes Nikósii a dál na západ. Koukám, že se u bývalého hotelu Ledra Palace pořádá automobilové revue a účastní se Turci i Řekové! No asi to s těmi vztahy nebude tak tragické. Procházím osmanskou čtvrtí, kde mnohé domy zůstaly opuštěné, když jejich obyvatelé raději vzali nohy na ramena a nečekali, až budou uprostřed vřavy, která vypukla v r. 1974 při zabrání Kypru Turky.

Dále pak mířím za krásnou mešitou Araba Ahmeda. Nevznikla žádnou přestavbou kostela, byla postavena jako mešita v 16. století. Nazývá se podle vojevůdce, který pro sultána Selima město dobyl.

No a teď už jsem na Benátském náměstí. Uprostřed je sloup dovezený ze Salamíny, což je historické město kousek za Famagustou. Je tu hodně míst, kde jsou sloupy přivezené právě z vydrancovaného Salamis. Teď je na benátském sloupu umístěna pouze dělová koule, ale býval tu lev sv. Marka, symbol Benátčanů. Vedle náměstí je budova soudu, ale bývalo zde správní centrum nejdříve Osmanů a posléze Angličanů. Je to půvabná osmanská stavba s cisternou v zahradě. A pak už jdu pořád rovně kolem Muzea Fazila Kučuka, který byl premiérem za vlády řeckého prezidenta Makaria (ještě před rozdělením Kypru).

Na konci mé prohlídky Nikósie je Kyrénská brána – tedy jedna z 11 bašt – a jsou zde i vidět mohutné hradby. Na bráně je arabský nápis, který sem nechal zapsat osmanský sultán po dobytí města: Mohamede, dej věřícím tuto zvěst: Vítězství přichází od Boha a triumf je blízký. Ty, jenž otvíráš brány, otevři nám nejlepší z bran…“. Také tu najdete děla, ta však nemají s historií Kypru nic společného. Pocházejí z doby Napoleona a dovezli si je sem Angličané.

GPS: 35°10'36.2"N 33°21'53.8"E

Text a foto: Sylvie Halouzková