Kypr: Ostrov dvou světů II. – Kyrenia

Jarní čtení vám přináší:

Vystupuji přímo v centru a hned zamířím na hrad, kde jsem moc zvědavá na vystavený vrak lodi. V 60. letech ho náhodou našel na dně sběrač mořských hub. Nález předal podmořským archeologům a ti celý vrak i s nákladem vylovili a vystavili. Na lodi bylo 400 amfor, zásoby obilí, vína a vlastně všeho, s čím se tehdy obchodovalo. Tato loď brázdila pobřeží celých 80 let a plula od Samosu přes Kos a Rhodos do dnešního Turecka a na Kypr.

Celý hrad mě nadchnul nejen svými mohutnými hradbami a krásnými výhledy, ale také atrakcemi, které jsem nečekala. Mají tu kostelík vbudovaný do obvodových zdí a také je tu mučírna s figurínami nešťastníků. Mezi nimi se v hladomorně ocitla za Lusignanů také milenka krále, která zde prožila celé těhotenství a porod. Uvrhla ji sem totiž jeho žárlivá manželka.

Na hradě si konečně srovnávám historii. Od 11. století zde byl Isaak Comnenius, který se svými sicilskými žoldáky porazil byzantskou flotilu a ustanovil se kyperským králem. O něco později tu náhodou proplouval Richard Lví srdce na své křižácké výpravě za dobytím Jeruzaléma, kterého se zmocnili muslimové. Ten se utkal s Isaakem a porazil ho. Když vyplundroval zásoby Kypru a už tady nic nezbylo, rozhodl se darovat ostrov rodu Lusignanů – Francouzům, kteří přišli o své Jeruzalémské království.

Proto bylo zvykem jmenovat kyperské krále zároveň králi jeruzalémskými. Ti zavedli feudální řád, kdy lidé nemohli vlastnit půdu a byli nevolníky šlechty. Navíc museli všichni uznat oficiální náboženství a netolerovalo se žádné jiné. Časy se ale změnily, když byl ostrov dobyt Osmany. To už lidé mohli vyznávat jakékoliv náboženství a také měli právo vlastnit půdu. Takže nadvládou Osmanů spíše získali. Během 1. světové války Osmani ztratili celý Kypr a ihned ho zabrala Anglie.

Už z hradeb obdivuji roztomilý přístav, kde kotví spousta zajímavých starobylých lodí. Je krásné se tu procházet přes padací most a po schodech dolů. Přístav je prostě okouzlující, má tvar půlměsíce a najdete tu jednu rybí restauraci vedle druhé. Potom se procházím centrem města, nakupuju suvenýry a vyrážím na prohlídku krásného opatství Bellapaís. Nachází se v romantické vesničce s úchvatnou atmosférou starých časů. Zamiloval si ji i spisovatel Lawrence Durrell a koupil si tu dům, kde napsal knihu Hořké citrony. Kousek vedle vesničky je i lovecký zámeček, který patřil herečce Sophii Loren. Připadám si trošku jako v Andalusii. Ta gotika a krása stavby je nepřekonatelná. Začínám hlavní budovou kostela – Bellapaís. A jelikož zde nosili mniši bílé kutny, tak se mu také přezdívalo bílé opatství. Kostel se dnes už k bohoslužbám nevyužívá, ale na svatby by byl jako stvořený. Takový starobylý i romantický zároveň.

Celé opatství má tvar písmene U a uprostřed je pěkné nádvoří s podloubími, kde se procházeli mniši a mohli rozjímat o nekonečné lásce boží… V další části je bývalá učebna opatů, kde obdivuji strašidelné postavy vytesané ve zdech – statečného reka, který zápasí proti dvěma šelmám, nebo postavy v maskách či hlavy zvířat. Docela bych se tu v noci bála. Připomíná mi to tu tajemné opatství z knihy Jméno růže. V poslední části kostela je jídelna, kde se nejdříve hodinu předčítalo mnichům z bible a poté se teprve servíroval pokrm. Dle zásady – nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z božích úst.

GPS: 35°20'27.3"N 33°19'19.3"E

Text a foto: Sylvie Halouzková