Mongolský Ulanbátar - srdce Asie

V minulém díle sibiřského putování jsme navštívili bajkalský Irkutsk, od kterého je náš dnešní cíl vzdálen téměř 36 hodin cesty, za které vlak zdolá trasu 1113 km. Jízdenka do druhé třídy, protože jiná zde ani v nabídce není, vás vyjde na 180 Eur. Doslova v srdci Asie leží Mongolsko, jedno z nejúžasnějších, nejnedotčenějších území, rozprostírající se od neprostupných sibiřských lesů na severu po Čínskou zeď na jihu.

Rudý bohatýr, tak zní doslovný překlad slova Ulanbátar, je pojmenování, které město získalo na počest národního hrdiny Damdina Sükhbaatara. Jeho bojovníci po boku Rudé armády v květnu roku 1921 osvobodili zemi od teroru bělogvardějských vojsk. Historie tohoto území je však mnohem starší, přičemž první zmínky o městě jsou již z roku 1639, kdy se zde usídlil vůdce lámaistů – náboženské skupiny tibetských buddhistů, jehož jméno si snad ani nelze zapamatovat: Bogdgegén…

V té době se však jmenovalo Urga (v přek. Hlavní stan). Dominantou byl velký klášter, okolo kterého se pomalu začala rozrůstat větší osada, která postupně nabývala na významu jako správní centrum celé oblasti vnějšího Mongolska a to i vzhledem ke strategické poloze v blízkosti Ruska a Číny. V roce 1911 byl za vydatné ruské podpory vyhlášen Mongolský stát, který byl však po několika letech opět dobyt a získán pod nadvládu Číny. O deset let později od prvního vyhlášení nezávislosti bylo město opět krvavě získáno na stranu Ruska a právě v těchto rudoarmějských bojích se aktivně zúčastnil onen hrdina Sükhbaatar, po němž bylo město od r.1924 také pojmenováno. Mongolsko se stalo s definitivní platností lidovou republikou. Tehdejší metropole ale byla spíše různorodým seskupením jurt a hliněných domků, než tepajícím centrem dění. Tím, co zde vyniká dodnes, jsou a byly buddhistické chrámy se zlatými věžemi, které byly trnem v oku revolučním a bezbožným bolševikům. Město i přes svou zjevnou skromnost patřilo od nepaměti k významným obchodním křižovatkám, a tak i životní úroveň postupem času vzrůstala. Ruský vliv však formoval Ulanbátar podle svých představ, takže zde vznikla nová sídliště, tovární komplexy a vůbec celé město se urbanisticky začalo podobat svým ruským bratrům, přičemž vrcholem výstavby byl 20 kilometrový hlavní bulvár Míru, tvořící osu města, na němž se usídlila ministerstva, administrativa a vůbec všechny náležitosti patřící k hlavnímu městu. 

Dnešní podobu Ulanbátaru nejlépe charakterizuje obrovský historický skok, který země za posledních zhruba sto let udělala - jde o kuriózní směs betonových továren, jednotvárných oprýskaných paneláků, nových obytných domů, starých chrámů a tradičních jurtovišť. Vztyčen byl i obří Sükhbaatarův pomník, vedle něhož spočívá v mauzoleu. Během druhé světové války zde vzniklo i centrum vzdělanosti v podobě univerzitního městečka, vzkvétala zde kultura i všemožné odkazy na historii v podobě muzeí či památek stále hrdého mongolského národa. Součástí rozvoje byla i masivní průmyslová výstavba továrních komplexů, i když k nejsilnějším odvětvím zde vždy patřilo obuvnictví, potravinářství a především textilní (kašmír) i kožedělný průmysl.              
V hlavním městě dnes žije skoro polovina obyvatel Mongolska, které je svou rozlohou 1 564 116 km² velké prakticky jako celá západní Evropa.  Málokdo by čekal, že Ulanbátar bude vzhledem ke své poloze nejchladnějším hlavním městem světa s velmi drsným vnitrozemským podnebím, které by vzhledem k relativně jižní poloze a nijak výjimečné nadmořské výšce 1300 m n. m. asi čekal málokdo, i když vrcholky hor obklopující město nezřídka ční nad hladinou dvou tisíc metrů. Hlavním problémem dnešního města je kromě drsných přírodních podmínek a omezeného počtu pracovních příležitostí také nedostatek vody a podobně jako v celém tehdejším SSSR i alkoholismus.

Kočovnictví je od nepaměti mongolským povoláním číslo 1. Jurty se stády dobytka se dodnes nacházejí hned za městem. Dobrý výhled na celou metropoli, ležící v údolí řeky Túl, je z rozpadajícího se památníku revoluce a internacionálního přátelství se Sovětským svazem DZAJSAN na kopci nad městem.
Na prohlídku Ulanbátaru bohatě stačí 3-4 dny. Jeho hlavní atrakcí je buddhistický Klášter Gandan (Gangantegčinlen chíd), jeden z několika dřívějších městských klášterů, sloužící též jako rezidence při návštěvách dalajlámů. Zde se jako v jediném mongolském chrámu konaly bohoslužby i v letech socialismu. Zde byly soustředěny staré rukopisy a další církevní předměty z klášterů zničených komunisty. Zajímavý je i Klášter Daščojlin a chrám Geser. Pakliže už se rozhodnete do těchto končin vyrazit, obrňte se trpělivostí a tolerancí k místním službám a lidem, kterým je daleko bližší typická ruská nátura, než kdovíjaké asijské snažení – všechno zde má svůj čas a je to hlavně váš problém, když máte pocit, že něco nefunguje podle původních představ. Mongolové mají sice demokracii, ale vládne zde především lenost. Městu chybí klid krásné mongolské krajiny i tep čínských metropolí. Panuje zde tak trochu nuda, a tak je dobré co nejrychleji vyrazit do terénu džípem či odvážněji na hřbetě koně – jelikož to je asi nejtypičtější a doslova národní dopravní prostředek tohoto světa nekonečných širých plání. Strava a náklady za ubytování jsou relativně nízké, ale musíte počítat s tím, že vyjížďka na koních bude spíše podle sazebníku za turistické atrakce, než o kdovíjaké štědrosti či velkorysosti místních…
Město je dobrou výchozí pozicí pro cesty na jih do pouště Gobi za tajemným Olgojem Chorchojem, či k náhorním plošinám Tibetu přes travnaté pláně východního Mongolska nebo na západ k pohoří Altaj. Severní část Mongolska je zalesněna tajgou, západní je hornatá, na jihu se rozkládá poušť Gobi, kdežto východní část pokrývají nekonečné stepi. Vysoká průměrná nadmořská výška (1560 m) určuje velké rozdíly teplot mezi létem a zimou a dnem a nocí, ale také nečekaně rychlé změny počasí. Jeden den může být slunečno a 30 °C, druhý den zataženo a 10 °C. Mongolsko má velmi suché podnebí, takže většinou je sice slunečno, ovšem i velmi prašno. Pakliže už si vyberete Mongolsko jako cíl své cesty, rovnou se rozlučte s myšlenkou, že stihnete projet všechno, neboť vzhledem k jeho rozloze a malému počtu obyvatel, plus minimálně rozvinuté silniční síti, to je prakticky nemožné. Většina silnic v Mongolsku jsou jen prašné cesty. Funguje zde autobusová doprava, ale většina jízdních řádů asi nikdy ani neplatila. Vlakových spojů je také pramálo a až na ten do Pekingu nestojí příliš za řeč. A tak jedinou rozumnou volbou je pronájem terénního vozidla i s řidičem, což je sice dražší, ale rozhodně se to z hlediska bezpečnosti vyplatí více, než cestovat na vlastní pěst.      
V Ulanbátaru je naštěstí také české velvyslanectví, tak je určitě rozumné se na něj obrátit s případnými problémy. 

Text: Jan Chaloupka

Foto: Wikipedia Commons: vše Brücke-Osteuropa (č.1, č.2, č.3, č.4, č.6)