Myanmar: Země mnoha tváří IX – jezero Inle

Z Baganu jezdí k jezeru Inle noční autobus, který z chrámového města vyjíždí v 18.00 hod a následující den ve 4 hodiny ráno staví na zastávce v Nyaunshwe. Do rozednění lze počkat ve vyhřáté zastávce a s prvním slunečním světlem se vydat k cca 3 km vzdálenému jezeru. Slunce ozařuje rýžové plantáže, kde začínají Barmánci po kolena ve vodě pilně pracovat. Práce na rýžových polích patří k těm nebezpečnějším, protože tu hrozí uštknutí hadem.

Na snídani si sedněte do některé z právě otevírajících restaurací. Jděte tam, kde sedí nejvíce místních – záruka kvality i ceny. Pravá barmská snídaně se skládá z čaje s několika vrchovatými lžičkami sladkého salka na dně šálku a ještě teplých domácích smažených vdolků a koblih bez náplně, kterou určitě nebudete postrádat.

Jezero Inle je 22 km dlouhé, 11 km široké a leží ve výšce 900 m n. m. Jeho břehy lemují Šanské hory, které se vypínají do výšky 2 000 m n. m. Od roku 1985 se jezero stalo součástí chráněné krajinné oblasti. Inle má široké spektrum využití: od rybaření a pěstování zeleniny přes zavlažování půdy až po mytí nádobí, praní prádla, koupání a každodenní hygienu místních obyvatel, kterým se říká „jezerní lidé“. Jedná se především o Šanská, Danu, Pa-O a Kayah etnika, která žijí kolem jezera. Jejich počet se k letošnímu roku vyšplhal na 100 000 obyvatel. Velkým problémem je odpadní systém. Je až zázrak, že místní obyvatelé netrpí cholerou. Jejich těla se ale přizpůsobila a mají „hroší kůži“.

Jezerní oblast profituje z výroby doutníků a dřevěných lodí, tkaní látek a předení nití, které se nejdříve vytahují z lotosových stonků. Pokud chcete místní odvětví vidět v praxi, zaplaťte si výlet na patnáctimetrové lodičce, kde vám průvodce zastaví v jednotlivých manufakturách. Zároveň vyjedete mezi plovoucí vesničky a na otevřené jezero s bohatým vodním planktonem a ptactvem.

Nezapomeňte si jeden den udělat pěší trek přilehlými vesničkami, které jsou naštěstí oproštěny od haldy turistů s cílem vyfotit si rybáře pádlující nohou. Vydáváme se na túru brzy zrána. Mladý Barmánec nás veze na kárce až k prašné cestě, k první zatáčce za město. Hrbolatou cestičku ohraničují banánovníky s velkými červenými poupaty. Procházíme vesničkami May Haw Nan a Htat Hein. Jsme pohoštěni svěžím melounem a studeným čajem.

Ve vesnici Htat Hein se nás ujímá mnich a provází nás nesmírně krásnými jeskyněmi. Jako doprovod bere svého čtyřnohého přítele, který se stává průvodcem. Mnich vysvětluje, že se budeme pohybovat pouze za psem. Jeskyně jsou zrádné. Tam, kam nejde pes, nesmíme ani my, protože tam není vzduch. Jeskynní zákoutí jsou z mnoha úhlů prosvícena slunečním světlem. Bydlí zde netopýři, jejichž oči nás pozorují ze skalního stropu.

Asi 2 km od jeskyní leží třetí vesnička zvaná Lwekin, kde se seznamujeme s místní učitelkou angličtiny. Vypráví nám o své náklonnosti k barmské nositelce Nobelovy ceny míru Aung San Suu Kyi.

Za vesničkou Lwekin narážíme na pole s přilehlou výrobnou cukrové třtiny. Rostlina dosahuje výšky až 6 metrů a Barmánci s kulatými klobouky ji sekají sklízecími stroji. Do špatně přístupných částí přicházejí pracovníci s mačetami. Opodál, pod bambusovými přístřešky, se třtinová stébla lisují a z vyteklé šťávy se vyrábí cukr. Vylisovanými stébly se topí v kotlích. Cukrová třtina je velmi rychlým a nenáročným příjmem energie. Vezměte jedno stéblo a žvýkejte, sladká chuť vás zasytí místo večeře.

GPS: 20°33'56.9"N 96°53'55.3"E

Text a foto: Šárka Vacková