Myanmar: Země mnoha tváří VIII – trek na Mount Victorii
Naplánovaná cesta se zdoláním hory Mt. Victoria se dá zvládnout za tři dny, i když vám to cestovní kanceláře budou rozmlouvat. Jeden den potřebujete na cestu z Baganu do Kampaletu, druhý den na výstup na horu a třetí den na zpáteční cestu do Baganu. Bez cestovní kanceláře není trek na Mt. Victorii možný.
Vyjíždíme směr Čjinský stát (Chin State). Zelený džíp se kodrcá po prašné cestě, kola s traktorovým vzorem statečně bojují s výmoly, které se objevují na poslední chvíli v rozvířených oblacích prachu. Řidič Usan je ale zkušený a jede s námi bezpečně a opatrně, jak jen možnosti dovolují. Po dvou hodinách zastavujeme u chatrče, kde nás místní pohostí buvolím masem s rýží a oříšky.
Na naší cestě potkáváme „silničáře“. Nemají oranžové vesty ani ochranné pomůcky nebo novodobé náčiní. Hubené postavy ve vlajícím oblečení tady v horách budují silnice holýma rukama. Ženy a děti roztloukají kladivem obrovské kameny a nosí je v děravých bambusových ošatkách na prašnou cestu. Mají drsné dlaně plné puchýřů a mozolů. Půlka silnice se zasypává kameny a druhá půlka je oddělená nití z lotosového stonku a funguje jako provizorní průjezdná část pro dopravu. Muži provlékají bambusovou opěrou těžké barely plné horkého tekutého asfaltu a přenášejí je na ramenou ke zhotovenému kamenitému podkladu. Takový je život horských obyvatel Čjinského státu, kde se buduje nová infrastruktura a připravuje se na příval turistů.
Po osmi hodinách cesty z Baganu přijíždíme do základního tábora, do Kampeletu. Ubytováváme se v jedné z chatiček, kde se nám podařilo usmlouvat velmi příjemnou cenu (70 dolarů za 4 osoby na noc). Chatičky leží v piniovém lesíku, který voní po borovicích. Se setměním se tu automaticky vypíná i elektřina a teplá voda, ale to nám vynahradily palačinky a domácí džem k snídani. Hurá na Mt. Victorii.
Ráno si kupujeme povolení do národního parku Nat Ma Taung (4 500 kyatů za osobu, cca 90 Kč). Místní průvodce je tu povinný. Po dvou kilometrech od chaty narážíme na bezejmennou vesničku. Z dřevěných chatrčí nás se strachem pozorují její horští obyvatelé. Přichází stařešina kmene a zve nás na rýžové víno – náznak přivítání. Perfektní okamžik pro pastelky s krtečkem, které jsme si celou cestu schovávali pro výjimečnou příležitost.
Děti jsou zaprášené a ve vlasech jim skáčou vši. Smějí se, dovádějí s námi a česká hra „škatulata, hejbejte se“ nenechá ani dospělé v klidu. Nakonec se ostýchavě otevírají i poslední dveře a přicházejí k nám ženy s potetovanými obličeji. Jeden z negativních výsledků tvrdé vojenské junty. Vojáci znásilňovali ženy, proto se dívky nechávaly potetovat a tím si dobrovolně znetvořily své obličeje, aby se vojákům nezalíbily.
Džípem stoupáme 30 minut pomalou rychlostí. Poté náš řidič parkuje a my se vydáváme klikatící se pěšinou na vrchol Mt. Victorie. Důležité je opravdu vyjít časně zrána, protože tu rychle padá mlha. Cestou na vrchol nemůžete zabloudit. Nahoru vede jen jedna pěšina, kterou ohraničují všudypřítomné rododendrony s červenými kvítky. Náš průvodce si nechtěl nechat rozmluvit, že cestu nahoru zvládneme sami a jde s námi asi 1 km, pak se omlouvá a loučí se se slovy, že na nás počká u auta. Po třiceti minutách slyšíme rachot jeho motorky. Svědomí mu asi nedovolilo nechat nás samotné.
Po dvou hodinách chůze se vynořuje socha Buddhy, která je umístěna na vrcholu ve výšce 3 053 m n. m. Je jasný den a nám se naskýtá pohled na indické hory a do sousedního Bangladéše. Nahoře to pěkně fouká, proto je dobré si přibalit oblečení do batohu. Je příjemné se posadit k vlající čjinské vlajce a nechat plout myšlenky svou cestou.
Příští týden se podíváme k jezeru Inle.
GPS: 21°13'57.9"N 93°54'10.5"E
Text a foto: Šárka Vacková
Diskuze u článku (0) |