Nepál V: Putování nepálskými vesnicemi
Publikováno: 28.12.2011
Po horké a téměř probdělé noci ve stanech ve vesnici Liding jsme byli celí rozlámaní, ale nic naplat - museli jsme jít dál. Pochod předchozí den byl poměrně snadný, teď se ale terén změnil a stal se docela náročným, protože se neustále střídalo prudké stoupání s prudkým klesáním, s celkovou převahou stoupání. Většinou po schodech.
Byli jsme dost zničení a ještě k tomu mystifikovaní mapou, která byla v tomhle místě řekněme nepřesná (dali jsme jí pracovní název „prolhaná čmáranice“).
Místo noclehu tento den byla vesnice Machha Khola. Je to velmi příjemná, velká vesnice s moc milými lidmi. Museli jsme se zde zaregistrovat na policejní stanici, která byla docela legrační. Hlavně čekárna, kterou nám vytvořili „místňáci“ operativně před vchodem přinesením jedné lavice a jedné židle. Koupat jsme se šli do přítoku řeky Budhi Gandaki, proti jejímuž proudu jsme pak šli téměř celou cestu až k sedlu Larkya La. Cestu k vodě přes pastvinu plnou exkrementů nám ukázal usměvavý bezzubý stařík. Voda byla studená, ale dalo se v ní ještě umýt a vyprat. To jsme udělali s pár svršky, ačkoli jsme pak měli trochu problém se sušením, jelikož vlhkost vzduchu tu byla všude velmi vysoká.
V této vesnici jsme se také setkali s několika dalšími turisty - jedním starším párem v důchodu a dvěma mladými páry. Všichni měli kromě průvodce také nosiče. Kolem půl deváté nás Hari poslal spát. Říkal, že bychom se měli odporoučet, protože za chvíli přijdou Nepálci, budou vytvářet nějakou umělou zábavu pro turisty a chtít pak po nás peníze. Tak jsme poslechli a šli. Beztak bylo už docela pozdě a my se museli vyspat na další den.
Když jsem se ráno probudila, nikam se mi nechtělo, protože jsem si myslela, že, jak už to bývá, třetí den bude určitě krizový. Nebylo tomu tak. Cesta byla příjemná, byla to taková pohoda. Sice občas také nahoru a dolů, ale ne tak moc jako předchozí den. Mosty, přes které jsme přecházeli přes Budhi Gandaki a její přítoky, byly z velké většiny nové a bezpečné visací mosty. Potkávali jsme hodně mezků s těžkými a objemnými náklady na zádech. Mezci, kterým se v nepálštině říká gothor, jsou v těchto nadmořských výškách k přepravě často používaní. Se skupinou jde vždy několik mužů, mezi nimiž se často objevují i mladí chlapci.
Zastavili jsme se také na krátké posezení u nějakých vesničanů. Zuzka tam rozdala dětem bonbóny a moc nás pobavilo, když si stará babička s úžasným bezzubým úsměvem taky o jeden řekla. Jako téměř po celé cestě měly všechny ženy sukně, svázané z velkého šátku, a bez výjimky dlouhé, černé vlasy. Často jsme u nich viděli náušnice v nose. Celkově byli lidé v horách hodně zdobení a měli na sobě různé korálky, muže a děti nevyjímaje. V Tatopani (v překladu teplá voda - příznačné jméno, protože tam vytékají na povrch horké prameny) jsme se stavili na oběd a už kolem třetí hodiny jsme dorazili do cílové stanice – vesničky Dobhanu.
Tato vesnice se stala mojí nejmilejší na celé cestě. Byla docela malá a měla svoje kouzlo. Za vsí se nacházel most přes přítok Budhi Gandaki a pod ním bylo bezvadné místo na koupání. Ovšem voda byla velice studená, takže spíš než o nějaké koupání šlo prostě o hygienu. Byla tu kupa dětí, které jsme očividně zaujali. Na mostě jsem je chtěla vyfotit a tím jsem začala hru, kdy děti předstíraly, že se nechtějí dát vyfotit a schovávaly se pod různé deky a za kameny. Hodně se u toho smály a veselily. Šly pak za námi i dolů k řece a pózovaly tam před fotoaparátem. Nejvíc bezzubá holčička, která držela v ruce nějakou houbu, a dva uličníci kluci. Do záběru se mi dostal ještě jeden klučina, který u řeky chytal ryby, ale ten už byl na nějaké dovádění moc velký. Pak jsem jim musela ty fotky ukázat a oni se u toho velmi bavily. Stálo mě to skoro celý zbytek jedné ze dvou baterek do foťáku, které jsem s sebou měla. Musela jsem s nimi tedy od té doby výrazně šetřit.
Když jsme se jednoho chlapečka zeptali: „Tapaiko nám ke ho?“, tedy jak se jmenuje, začal se najednou stydět a neodpovídal. Nebo že by nerozuměl?
V lodžii s námi byl pouze jediný turista. Byl to asi Američan (ale jistě to nevíme) a moc se nedružil. Měl dlouhé vlasy a trochu hippiesácký vzhled a vypadal, jako by šel do hor kvůli nějakým meditacím s přírodou. Bavit se s ostatními turisty, tedy s námi, očividně moc nechtěl.
Ráno po snídani, která se skládala z placky čapátí a marmelády, co chutnala jako naši gumoví medvídci, zase přiběhly naše děti ze včerejška a fotící procedura se opakovala. Když jsme pak odcházeli dál, smutně za námi koukaly.
Text/foto: Kristýna Bartůňková
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 7.12.2011
Cesta z Prahy až do Kathmandu byla celkem zdlouhavá a únavná. Za prvé jsme měli dva dlouhé přestupy, a za druhé jsme se v Dillí museli podrobovat neuvěřitelným bezpečnostním procedurám. Patřily mezi ně nekonečné kontroly, prohmatávání těla, zda u sebe nemáte něco nebezpečného atd. Milan si šel z čekárny odskočit na stranu a aktivní hlídači ho už nepustili zpět, protože si s sebou nevzal letenku.
Publikováno: 11.1.2022
Nepál je jednou z nejchudších zemí světa, která přitahuje neustálý tok turistů. Patříte mezi ně? Pokud ano, pak vaší první zastávkou bude s největší pravděpodobností Káthmándú, hlavní a také největší město Nepálské demokratické republiky. Hned po opuštění letištní haly se připravte se na velké množství lidí na malém prostoru, troubící auta, ulice plné taxikářů, pouličních prodavačů a smogu.
Publikováno: 29.9.2018
Kdo by nechtěl na vlastní oči vidět nejvyšší horu světa Mount Everest? Nepálci jí říkají „Sagarmatha“ (Tvář nebes). Trek do základního tábora, odkud vyrážejí horolezecké výpravy na Everest, patří k nejpopulárnějším trekům v Himaláji, a to i mezi řadovými turisty.
Publikováno: 28.3.2012
Poslední cesta v Nepálu nás zavedla do Bakthapuru, kde jsme se stavili po cestě z dvoudenního treku v NP Shivapuri zpět do Kathmandu. Je to město (něco jako předměstí Kathmandu), které je součástí světového dědictví UNESCO.
Publikováno: 21.3.2012
Po odpočinkovém dni, stráveném v Kathmandu především nakupováním různých šál, korálků, oblečení a dalšího, jsme vyrazili na třídenní výlet do ne příliš vzdálených hor na sever. Den před odjezdem jsme měli snahu koupit si na autobusovém nádraží místenky, ale neuspěli jsme.
Publikováno: 14.3.2012
Druhý den po výstupu na pětitisícové sedlo nám přišel asi nejnáročnější z celé cesty. Začalo to už snídaní, která se skoro nedala jíst. Jablečný koláč byl ještě docela dobrý, ale pudink, který měl být jeho součástí, a který nám přinesli vedle v misce, byl téměř nepoživatelný. Další chod, čokoládový pudink, chutnal jako horká čokoláda, protože vůbec nebyl zahuštěný.
Publikováno: 29.2.2012
Vrchol naší cesty okolo Manaslu jsme měli za sebou. Teď nás čekala už jenom cesta dolů a ta byla mnohem horší než předcházející stoupání. Museli jsme totiž sejít po nekonečně dlouhém a prudkém svahu dolů. Cesta byla pokrytá kameny a štěrkem, takže bylo nutné dívat se celou dobu pod nohy, aby nám na špatném terénu neujely. Brzy nás to přestalo bavit a ještě k tomu nám začala docházet voda.
Publikováno: 22.2.2012
Po dvou a půl dnech strávených ve vesnici Samdo jsme ji museli, i když docela neradi, opustit a vydat se do Dharamsaly, což je poslední zastávka před sedlem. Já jsem kvůli svému nastydnutí šla docela pomalu a Zuzka s Milanem se přizpůsobili, ale myslím, že jim to nevadilo. Nechali jsme totiž davy turistů, aby nás předešly a měli jsme klid.
Publikováno: 15.2.2012
Vrchol našeho treku se blížil a my se ocitli v nadmořské výšce skoro čtyř výškových kilometrů. Vesnice Samdo se proto stala naším stanovištěm na další dva dny, které jsme chtěli strávit aklimatizací.
Publikováno: 8.2.2012
Vesnice Samagoan leží v nadmořské výšce tři a půl tisíce metrů a stala se místem, ze kterého jsme se rozhodli vypravit na první aklimatizační výlet.
Publikováno: 1.2.2012
Výlet do buddhistického kláštera ve Lho, kde jsme se zúčastnili slavnostní modlitby prováděné pomocí hudby, se skutečně podařil. Když jsme sešli v dobré náladě dolů, snědli jsme objednanou snídani a protože jsme se zdrželi v klášteře déle, než bylo původně v plánu, dali jsme si rovnou i oběd. Potom jsme, asi tak v půl jedné, vyrazili směr vesnice Samagoan (3530 m n.m.).
Publikováno: 25.1.2012
Po noci strávené v lodžii ve vesnici Ghap nás čekala dlouhá cesta a proto jsme si přivstali. Po cestě byla opět spousta posvátných mani. Občas jsme narazili na chudé nepálské děti a Zuzka některým z nich rozdávala propisky. Potkali jsme poprvé karavanu jaků a dzopke, vezoucí svůj náklad z Tibetu. Dzopke je křížencem krávy a jaka.
Publikováno: 18.1.2012
Šestého dne na treku jsme vstávali v šest hodin ráno a po spořádání tibetských placek jsme v sedm vyrazili. Brzy jsme dorazili do Dengu, vesnice, jež měla být původně naším nocležištěm, a dali si tam v rozestavěné lodžii čaj.
Publikováno: 11.1.2012
Ráno po první noci, strávené v Národním parku Manaslu, jsme se rozloučili s krajany a vyrazili na cestu. Na pěšině před námi utíkala velká spousta malých i velkých ještěrek. V jedné vesnici, kterou jsme míjeli, jsme viděli poslední banánovník. Výše už nerostly.
Publikováno: 4.1.2012
Nastal čtvrtý den treku okolo osmitisícovky Manaslu. Tato nádherná hora byla ale ještě stále daleko. Jen nerada jsem opouštěla vesničku Dobhan, ve které se mi tolik líbilo. Omezeni časem jsme ale nemohli zůstat a museli jsme pokračovat dál.
Publikováno: 5.1.2019
Jih Nepálu nikdy nedosahoval takové návštěvnosti a zájmu jako jeho horské oblasti. Dnes se necháme okouzlit atmosférou jednoho z nejvýznamnějších posvátných míst světa. Na úpatí Himálaje v jižním Nepálu, nedaleko indických hranic, se ukrývá posvátné město Lumbini, kde se údajně roku 563 př. n. l. narodil Buddha. Jde pravděpodobně o světově nejvýznamnější historické centrum, a proto bylo Lumbini v roce 1997 zapsáno do seznamu UNESCO.
Publikováno: 21.12.2011
Vstupním místem na trek okolo osmitisícovky Manaslu je vesnice, která se jmenuje Agurhat. Dorazili jsme sem po namáhavé cestě autobusem už za tmy a nějakou dobu jsme museli shánět ubytování. První místo, kde jsme se ptali, bylo již plné, ale brzy jsme sehnali volný pokoj v jiném hotýlku (lodžii) a mohli se ubytovat.
Publikováno: 14.12.2011
V den odjezdu na trek okolo Manaslu jsme se s naším průvodcem Harim setkali na autobusovém nádraží. Harimu je 38 let a je národností Gurung. Ačkoli jsem četla, že tito lidé žijí převážně v okolí Annapurny, Hari říkal, že jeho rodná vesnice se nachází v oblasti Everestu. Proto má tuto oblast také ze všech nejraději a to i přesto, že sem v současné době jezdí obrovské množství turistů.