Nepál V: Putování nepálskými vesnicemi

Byli jsme dost zničení a ještě k tomu mystifikovaní mapou, která byla v tomhle místě řekněme nepřesná (dali jsme jí pracovní název „prolhaná čmáranice“).

Místo noclehu tento den byla vesnice Machha Khola. Je to velmi příjemná, velká vesnice s moc milými lidmi. Museli jsme se zde zaregistrovat na policejní stanici, která byla docela legrační. Hlavně čekárna, kterou nám vytvořili „místňáci“ operativně před vchodem přinesením jedné lavice a jedné židle. Koupat jsme se šli do přítoku řeky Budhi Gandaki, proti jejímuž proudu jsme pak šli téměř celou cestu až k sedlu Larkya La. Cestu k vodě přes pastvinu plnou exkrementů nám ukázal usměvavý bezzubý stařík. Voda byla studená, ale dalo se v ní ještě umýt a vyprat. To jsme udělali s pár svršky, ačkoli jsme pak měli trochu problém se sušením, jelikož vlhkost vzduchu tu byla všude velmi vysoká.

V této vesnici jsme se také setkali s několika dalšími turisty - jedním starším párem v důchodu a dvěma mladými páry. Všichni měli kromě průvodce také nosiče. Kolem půl deváté nás Hari poslal spát. Říkal, že bychom se měli odporoučet, protože za chvíli přijdou Nepálci, budou vytvářet nějakou umělou zábavu pro turisty a chtít pak po nás peníze. Tak jsme poslechli a šli. Beztak bylo už docela pozdě a my se museli vyspat na další den.

Když jsem se ráno probudila, nikam se mi nechtělo, protože jsem si myslela, že,  jak už to bývá, třetí den bude určitě krizový. Nebylo tomu tak. Cesta byla příjemná, byla to taková pohoda. Sice občas také nahoru a dolů, ale ne tak moc jako předchozí den. Mosty, přes které jsme přecházeli přes Budhi Gandaki a její přítoky, byly z velké většiny nové a bezpečné visací mosty. Potkávali jsme hodně mezků s těžkými a objemnými náklady na zádech. Mezci, kterým se v nepálštině říká gothor, jsou v těchto nadmořských výškách k přepravě často používaní. Se skupinou jde vždy několik mužů, mezi nimiž se často objevují i mladí chlapci.

Zastavili jsme se také na krátké posezení u nějakých vesničanů. Zuzka tam rozdala dětem bonbóny a moc nás pobavilo, když si stará babička s úžasným bezzubým úsměvem taky o jeden řekla. Jako téměř po celé cestě měly všechny ženy sukně, svázané z velkého šátku, a bez výjimky dlouhé, černé vlasy. Často jsme u nich viděli náušnice v nose. Celkově byli lidé v horách hodně zdobení a měli na sobě různé korálky, muže a děti nevyjímaje. V Tatopani (v překladu teplá voda - příznačné jméno, protože tam vytékají na povrch horké prameny) jsme se stavili na oběd a už kolem třetí hodiny jsme dorazili do cílové stanice – vesničky Dobhanu.

Tato vesnice se stala mojí nejmilejší na celé cestě. Byla docela malá a měla svoje kouzlo. Za vsí se nacházel most přes přítok Budhi Gandaki a pod ním bylo bezvadné místo na koupání. Ovšem voda byla velice studená, takže spíš než o nějaké koupání šlo prostě o hygienu. Byla tu kupa dětí, které jsme očividně zaujali. Na mostě jsem je chtěla vyfotit a tím jsem začala hru, kdy děti předstíraly, že se nechtějí dát vyfotit a schovávaly se pod různé deky a za kameny. Hodně se u toho smály a veselily. Šly pak za námi i dolů k řece a pózovaly tam před fotoaparátem. Nejvíc bezzubá holčička, která držela v ruce nějakou houbu, a dva uličníci kluci. Do záběru se mi dostal ještě jeden klučina, který u řeky chytal ryby, ale ten už byl na nějaké dovádění moc velký. Pak jsem jim musela ty fotky ukázat a oni se u toho velmi bavily. Stálo mě to skoro celý zbytek jedné ze dvou baterek do foťáku, které jsem s sebou měla. Musela jsem s nimi tedy od té doby výrazně šetřit.     

Když jsme se jednoho chlapečka zeptali: „Tapaiko nám ke ho?“, tedy jak se jmenuje, začal se najednou stydět a neodpovídal. Nebo že by nerozuměl?

V lodžii s námi byl pouze jediný turista. Byl to asi Američan (ale jistě to nevíme) a moc se nedružil. Měl dlouhé vlasy a trochu hippiesácký vzhled a vypadal, jako by šel do hor kvůli nějakým meditacím s přírodou. Bavit se s ostatními turisty, tedy s námi, očividně moc nechtěl.

Ráno po snídani, která se skládala z placky čapátí a marmelády, co chutnala jako naši gumoví medvídci, zase přiběhly naše děti ze včerejška a fotící procedura se opakovala. Když jsme pak odcházeli dál, smutně za námi koukaly.

Text/foto: Kristýna Bartůňková