Nepál XIII: Dharamsala

Mohli jsme se v klidu kochat nádhernými výhledy na hory okolo. Pohledy na horu Samdo (6335 m n.m.), která vypadala ve spojení s Panpoche I (6620 m n.m.) úplně jako peruánský Salcantay, u kterého jsme se rozplývali minulý rok, nás k naší radosti provázely po celou cestu. Viděli jsme pořád ještě i Manaslu. Všimli jsme si, že ledovce, které jsou v mapě zakresleny jako docela rozsáhlé, už tady prakticky skoro nejsou. Odtály. Poslali jsme Hariho napřed, aby nám zamluvil lodžii. On šel a pak se pro nás vrátil a šel zase pomalu s námi.

V Dharamsale jsme bydleli v maličkém pokoji s kamenitou podlahou. Hari říkal, že je to tu ještě ve výstavbě, což byla asi pravda, protože jsme slyšeli, že se tu lodžie pro turisty otevřely až toto jaro. Když jsme se vrátili z Nepálu domů, doslechli jsme se, že několik dní poté, co jsme tam byli my, byla Dharamsala přepadena a od té doby lodžie opět nefunguje. Větší podrobnosti jsme se nedozvěděli. Teď tu bylo určitě víc než 60 turistů, z nichž velká část tak jako tak spala ve stanech.  

Šli jsme spát v šest hodin odpoledne a budík nás vytrhl ze spánku v půl třetí ráno. Dali jsme si k snídani česnečku a ve tři čtvrtě na čtyři vyrazili do sedla. Bylo úžasné, že nám na cestu svítil měsíc, který byl zrovna skoro v úplňku. Osvětloval okolní hory a vytvářel nezapomenutelnou atmosféru. Vycházeli jsme jako první a za sebou jsme viděli světýlka, označující další turisty. Nazvali jsme je „čelovkáři“. My jsme čelovky nepoužívali, nebylo to díky měsíci třeba. Stoupali jsme vzhůru a já jsem sotva popadala dech. Musela jsem se zastavovat, abych se vydýchala, ale nějak mi to vůbec nevadilo, bylo mi nádherně. A i když jsme se zastavovali, pořád jsme šli rychleji než čelovkáři. Při každé zastávce jsme se museli napít, abychom dodržovali vysokohorský pitný režim. Nebylo to ale zase tak jednoduché, protože mrzlo a na vodě v lahvích se udělaly ledové kry. To nebylo na můj bolavý krk úplně nejlepší. Vždycky jsem zahřívala vodu v ústní dutině, než jsem polkla, ale po dvou locích už jsem měla pusu celou omrzlou. Cesta nebyla nikterak extrémní, prudší stoupání se střídalo se stoupáním mírným. Když už bylo světlo, všimli jsme si, že jdeme podél ledovce, který nebyl skoro vidět kvůli nánosům kamenů a hlíny na jeho povrchu. Byl v podstatě rozpoznatelný jen podle trhlin, kterými prosvítal modrý led. Potkali jsme kamennou chaloupku, která nebyla obydlená. Hari říkal, že se sem zřejmě stěhují lidé v létě, v období dešťů.

Celkově ale cesta do sedla byla nádherná. Dorazili jsme tam za pět minut devět jako první z turistů. Před námi bylo jenom pět nepálských nosičů, kteří nás po cestě předešli. Milan naměřil na GPS výšku sedla 5170 m n.m. (v mapě je 5220 m n. m.). Hned jsme vytáhli naše buddhistické vlaječky a začali jsme se s nimi fotit. Pak jsme s Harim postavili dva sloupky, mezi které jsme praporky navázali. Nato se začali do sedla hrnout první turisté a pak další a další. Za chvíli bylo sedlo plné a my jsme byli rádi, že jsme si ho mohli aspoň chvíli vychutnat o samotě. Dali jsme si dvě vrcholové čokolády. Pak jsme zazpívali Harimu Tancuj, tancuj, vykrůcaj a on nám zatancoval, načež jsme si vyměnili role - Hari zpíval a my se Zuzkou tancovaly.

Všichni turisti, kteří přišli, se fotili hlavně s našimi vlaječkami. Byly totiž postaveny přes cestu a zářily novotou. Projel pod nimi i muž mongoloidního vzhledu na mezkovi. Měl horskou nemoc, ale nepochopili jsme, proč do sedla vůbec chodil, protože mu prý bylo zle už v Dharamsale. Musel pak kvůli terénu z mezka slézt a Milan mu dal svoje léky na výškovku. Jak to s ním dopadlo už nevíme. Víckrát jsme ho nepotkali.

Text/foto: Kristýna Bartůňková