Nový Zéland II: Přílet do Aucklandu
V Zürichu jsme odlétali z cca 40 minutovým zpožděním a vzhledem k tomu, že v Soulu jsme měli na další přestup pouze 50 minut (tzn. v tuto chvíli pouze 10), nebyl jsem si zcela jistý, zda nakonec nebudeme nuceni strávit v Soulu jednu noc navíc. Má očekávání se však nepotvrdila, naproti tomu jsme zažili nejrychlejší transfer v životě. Po příletu nás okamžitě naložil pracovník letecké společnosti Korean Air do malého vozíku a bleskovou rychlostí nás dopravil na místo, odkud jsme měli náš další let směr Auckland. Letadlo už čekalo pouze na nás, takže jsme nastoupili a pokračovali v letovém maratonu dále. Do Aucklandu jsme přiletěli 24. listopadu v 8:30 ráno místního času. Celková doba letu z Vídně až do Aucklandu trvala téměř 24 hodin, takže není divu, že jsme byli oba velmi unavení. Zavazadla nám pochopitelně nestihli v Soulu přeložit (s čímž jsme samozřejmě počítali), nicméně jako náhradu "škody" jsme dostali od letecké společnosti 60 dolarů. I když jsme s sebou neměli zavazadla (přišla až na druhý den), museli jsme podstoupit rozhovor, kde bylo potřeba uvést, co na Nový Zéland přivážíme. Štěstí bylo, že jsme měli nový stan a boty pro jistotu vyčištěné. Cílem všech podobných rozhovorů je chránit čistotu přírody Nového Zélandu a nepřinést žádná potenciálně nebezpečná semena.
Z letiště jsme měli namířeno do centra města, kde jsme měli domluvený nocleh na dvě noci přes Couchsurfing. Jedná se o komunitu uživatelů z celého světa, kteří jsou ochotni zdarma ubytovat, provést po městě, příp. poradit ostatním cestovatelům. Spát jsme měli u jistého Fina jménem Jane, který zde pracuje jako post-doktorand v oblasti fyziky. Protože pracoval z domu, zastihli jsme ho na dané adrese i v dopoledních hodinách, což se nám samozřejmě hodilo.
Po společném obědě s Janem jsme již sami s Ditou vyrazili na procházku městem. Auckland je velice moderní město a již na první pohled na mě nepůsobilo nijak příjemně. Ačkoliv se nejedná o metropoli Nového Zélandu, je Auckland bezesporu největší město - žije zde více než 1 milion obyvatel. Historické jádro zde zcela chybí, na druhou stranu příznivci adrenalinových aktivit si zde přijdou na své. Z nejvyšší budovy celé jižní polokoule - Sky Tower (328 metrů) - je možné nechat se spouštět rychlým tempem k zemi. My jsme zvolili pouze 40 vteřinový výjezd výtahem do cca dvou třetin výšky budovy, odkud byl nádherný výhled na celé město a široké okolí. Výtah i část podlahy byly prosklené, což vyvolávalo nepříliš jisté dojmy při našlapovaní.
Po vyhlídce na Sky Toweru jsme šli relaxovat do jednoho z místních parků, které mají velmi pěkně udržované. Navečer si Dita začala stěžovat, že ji po dlouhém letu bolí noha a má podezření, zda se nejedná o trombózu. Pro jistotu jsme tedy zašli do aucklandské nemocnice, kde Ditě udělali několik vyšetření. K naší radosti se nejednalo o nic vážného, nicméně doktoři Ditě doporučili, aby následující dny nohu příliš nezatěžovala.
Druhý den jsem se tedy vydal na prohlídku sám, zatímco Dita odpočívala u Janeho. Prošel jsem si Auckland Museum, které je vybudováno na zatravněném vrchu, a je součástí jednoho ze zdejších nejstarších parků Domain. V muzeu je toho vskutku hodně co vidět - počínaje historií osídlení, přes maorskou kulturu, přírodovědeckou část zahrnující bohaté informace o sopečné a zemětřesné činnosti, až po války Nového Zélandu.
Po prohlídce jsem zamířil k molu trajektů Britomart, odkud pravidelně každých 30 minut vyplouvají lodě do nedalekého Davenportu, který představuje předměstí na výběžku aucklandského poloostrova Severní Břeh (North Shore). Davenport je populární díky dvěma vulkanickým vrcholkům Mt. Victoria a North Head, které dříve sloužily jako maorské vesnické opevnění zvané pa. Vyšel jsem si pouze na vrcholek Mt. Victoria, odkud byl poměrně pěkný pohled na celé město. Při cestě zpět jsem se ještě prošel podél písečných pláží, kde k mému potěšení nebylo ani mnoho turistů. Pak jsem přeplul zpět do centra města a spěchal za Janem a Ditou na společnou večeři. Po příjemně stráveném večeru jsme rychle zalehli, abychom byli další den svěží a plní energie na cestu do Rotorui. Tady už začíná opravdový Nový Zéland, tak, jak jsme si ho představovali.
Text/foto: Vojtěch Bližňák
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek