Nový Zéland V: NP Tongariro
Optimisticky naladění jsme se nalodili do autobusu směr Turangi, kde jsme dorazili po asi 45 min jízdě a kde jsme hned přestoupili do již čekající dodávky, kterou jsme měli domluvenou a již zaplacenou z Taupa. Dodávka nás pohodlně dovezla do Whakapapa Village, což je jeden z výchozích bodů na 4denní trek Severní okruh (Northern Circuit).
NP Tongariro, který byl zřízen v roce 1887 jako vůbec první NP na NZ, se pyšní třemi aktivními sopečnými vrcholky - Mt. Tongariro (1967 m n. m.), Mt. Ngauruhoe (2287 m n. m.) a Mt. Ruapehu (2797 m n. m.), což je nejvyšší vrchol Severního ostrova. Severní okruh vede kolem téměř symetrického sopečného kužele Mt. Ngauruhoe a kromě jiného nabízí úžasné pohledy na Mt. Tongariro a Mt. Ruapehu. Je možné ho absolvovat obousměrně, ale jsou zde nutné rezervace noclehů v tábořištích (buď v chatě nebo ve vlastním stanu), které jsou kapacitně omezeny.
Na informacích ve Whakapapě jsme zjistili, že na jednom z tábořišť již není místo, takže původně plánovaný směr na Emerald Lakes jsme museli pozměnit a na trek vyrazit v opačném směru. Provedli jsme tedy nezbytné rezervace, zaplatili ubytování a z Whakapapy vyrazili směrem k chatě Waihohonu, která je vzdálená asi 5 - 6 hodin chůze. Byla to poměrně pohodová, mírně zvlněná cesta bez větších fyzicky náročnějších pasáží. Hned na začátku treku jsme minuli krásný vodopád Taranaki Falls a netrvalo dlouho a již se před námi objevil nádherný pohled na Mt. Ngauruhoe, který byl ještě před chvílí v oblacích. První přestávku jsme si udělali na vyhlídce u jezera Lower Tama, ke které vede asi 10 min odbočka z trasy treku. K chatě jsme dorazili navečer, rozložili jsme si stan a uvařili těstoviny. Výhodou tábořišť je, že táborníci mohou využívat veškerého vybavení chaty, tzn. i vařiče.
Druhý den nebylo potřeba vstávat nijak brzo, jelikož nás čekal pouze 3 hod přesun k další chatě, kde jsme měli zaplacený nocleh. Protože počasí bylo nádherné a my jsme nikam nepospíchali, asi po hodinové chůzi jsem se rozhodl pro malé osvěžení v průzračně čisté bystřině. Dita můj nápad sdílela jen z poloviny, a tak si smočila alespoň nohy. Zbytek cesty působil, ostatně jako většina treku, nádechem měsíční krajiny. Při příchodu k další chatě nás uvítal jeden Slovák (žijící ve Švýcarsku), který šel ještě s jedním Němcem trek v opačném směru. Opět jsme rozložili stan, uvařili večeři a s našimi spolunocležníky si zahráli pár společenských her.
Třetí den našeho treku byl nejnáročnější, protože nás čekalo zhruba 10 hodin chůze se značným převýšením. Vstali jsme tedy už v 5 h ráno, sbalili se a po snídani vyrazili na výstup směr Red Crater. Zpočátku se šlo dobře, ale závěrečný výstup na kráter byl obtížný. Cesta byla tvořena sutí, takže při každém kroku to trošku podkluzovalo. Výstup navíc stěžovalo poměrně větrné a proměnlivé počasí. Na vrcholu jsme museli chvíli počkat, abychom vůbec něco viděli, což se však nakonec vyplatilo a před námi se objevil krásný výhled na Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongariro. Po menší pauze jsme trochu sestoupali a následně se vydali dobýt vrchol Mt. Tongariro. Tento výstup jsme šli na lehko (batohy jsme schovali za balvany). Cesta tam a zpět nám trvala něco přes hodinu, ale na vrcholu jsme toho moc neviděli, protože hora byla ponořená do oblaku.
Po sestupu jsme se rozhodli poobědvat a následně se rozdělit. Dita šla pomalým tempem směrem k další chatě. Já jsem nakonec podlehnul myšlence dobýt Mt. Ngauruhoe a rozhodl se na lehko vystoupat na vrchol, který byl v té chvíli v oblaku. Oficiální cesta na vrchol neexistuje, je nutné jít přes poměrně rozsáhlé suťové pole, což bylo ve výsledku náročnější, než jsem předpokládal. Během výstupu jsem musel průběžně doplňovat energii hroznovým cukrem. Celý výstup i s návratem mi trval 1h 50 min, i když informační tabule hovořila o 3h. Nahoře jsem měl štěstí, oblačnost se protrhala a mně se otevřely nádherné výhledy na obě jezera - Lower i Upper Tama - spolu s Mt. Ruapehu, jehož vrchol byl však zrovna v oblacích. Tyto pohledy mi byly skutečnou odměnou za náročný výstup a řádně jsem si je užíval. Sestup šel již mnohem rychleji a co nevidět jsem byl zpět na stezce směrem k chatě. Zde jsem však zažil zřejmě nejvíce adrenalinový zážitek z celého výletu. V jednu chvíli jsem se otočil směrem do svahu a uviděl jsem, jak se přímo na mě valí lavina sopečné suti i s metrovými balvany v průměru. Na nic jsem nečekal a samozřejmě jsem běžel zpět po cestě, aby mě lavina nesmetla s sebou. K mému překvapení o pár set metrů dál, kam jsem doběhnul, stál nějaký starší pár a tuto neskutečnou přírodní podívanou si natáčel na video, přičemž se náramně bavili. Po zklidnění jsem nakonec také neodolal, vytáhl foťák a zachytil jsem alespoň závěrečnou fázi laviny. Po zbytek cesty se již nic dramatického nestalo. Večer jsme šli brzy spát, poněvadž jsme byli oba značně unavení.
Poslední den byl již vyloženě docházkový. Počasí nám zrovna nepřálo a navíc krajina už nebyla ani tak zajímavá. Trek jsme zdárně dokončili opět ve Whakapapě, kde jsme měli domluvený odvoz směrem do vesnice jménem National Park. Odtud jsme pak pokračovali busem přímo do metropole NZ - Wellingtonu.
Text/foto: Vojtěch Bližňák
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek