Nový Zéland VI: Wellington

Po milém uvítání a představení jsme vyprávěním o všem možném strávili velmi příjemný večer, a protože jsme byli po 4denním treku docela unavení, rychle jsme usnuli.

Na druhý den ráno jsme vyrazili na prohlídku města. Wellington je již na první pohled malebné město táhnoucí se podél mořského zálivu s dřevěnými viktoriánskými budovami. Druhé největší město NZ, které čítá bezmála 400 000 obyvatel, je sídlem parlamentu a centrem kultury. Zde se začaly psát dějiny Nového Zélandu, když sem v roce 1840 připluli první evropští osadníci. Oproti Aucklandu na nás Wellington zapůsobil mnohem příjemnějším dojmem. Zřejmě proto, že moderní zástavba se zde mísí s klasickou viktoriánskou architekturou.

Protože jsme už asi byli zvyklí hodně chodit, rozhodli jsme se, že nepojedeme autobusem, ale půjdeme pěšky směrem na kopec Victoria. Odtud je nádherný výhled jak na centrum města, tak i na druhou stranu směrem k letišti. Potom, co jsme se náležitě pokochali, jsme se vydali směrem dolů do centra. Prošli jsme se po nábřeží cestou k městské radnici a následně k budově parlamentu. Tady jsme se rozdělili. Já jsem se rozhodnul k návštěvě parlamentu, která byla k mé spokojenosti zdarma. Dita zvolila návštěvu muzea Te Papa, které je bezesporu velice zajímavé a má toho spoustu co nabídnout - počínaje historií NZ, přes maorskou sbírku, problémy vulkanické a geotektonické aktivity až po současné novozélandské umění.

Komplex parlamentu je tvořen celkem třemi budovami, z nichž největší pozornost upoutá tzv. budova Včelínu (skutečně má tvar úlu). Celým komplexem nás provedla jedna postarší paní, jejíž čisté angličtině bylo skvěle rozumět (pravděpodobně se jednalo o Angličanku žijící na NZ), čímž se pro mě výklad stal velmi zajímavým. Kromě jiného jsme se dozvěděli i o technice, jakou se budova stavěla. Tato technika, která se využila i při stavbě několika budov ve Velké Británii, má za úkol zvýšit stabilitu budovy tak, aby byla schopná vydržet otřesy země o velikosti až 7 stupňů Richterovy škály.

Po absolvování prohlídky jsem se šel ještě podívat do starého kostela sv. Pavla, který se nachází nedaleko budovy parlamentu. Zvenku by si ho člověk ani nevšimnul, nicméně pozornost bezesporu upoutá jeho výrazný interiér, který představuje pěknou ukázku anglické gotiky vypracované ve dřevě. Zrovna zde hrála příjemná varhanní hudba, takže jsem neodolal a na chvíli se ponořil do hudebního opojení.

Prohlídku města jsem zakončil tím, že jsem se přidal k Ditě v muzeu Te Papa. Bohužel, na prohlídku muzea mi zbylo už asi jen něco málo přes hodinu (zavírali v 18h). Prošel jsem si tedy v rychlosti jen asi 2 - 3 oddělení, což je pouze nepatrný zlomek toho, co Te Papa nabízí. Nijak zvlášť mě to však netrápilo, protože v mnoha ohledech se toto muzeum podobalo Aucklandskému muzeu (Auckland Museum), které jsem si prošel celkem důkladně.

Po "zavíračce" jsme se rozhodli nakoupit nějaké jídlo, jelikož další den jsme měli v plánu přeplout na Jižní ostrov a vydat se na pobřežní trek Abela Tasmana. Večer jsme ještě využili připojení k internetu a zařídili veškeré potřebné rezervace na dopravu autobusem i tzv. aquataxíkem, který nás měl po skončení treku odvézt zpět na začátek.

Ráno jsme museli vstát poměrně brzy, protože náš trajekt odplouval již před půl devátou a bylo nutné se odbavit alespoň 45 minut před odplutím. Trajekt to byl vskutku impozantní. Na palubě byly samozřejmostí bary, odpočinkové místnosti a dokonce i kino (za které se však připlácelo). Bez problémů jsme se nalodili, zamávali naposled Wellingtonu a vydali se na pohodovou tříhodinovou plavbu směr Jižní ostrov.

Text/foto: Vojtěch Bližňák