Peru - můj splněný sen IX.

Na jedné zelené loučce, vedle místního baru, jsme se zastavili pro krátký oddech, ze kterého se nakonec vyklubalo několik hodin. Když jsme se konečně odhodlali, pokračovali jsme dál podél řeky Santa Teresa na jedné straně a banánovníků, kávovníků, citrusů, dýní a podobně na straně druhé. Směr vesnice La Playa. Také jsme si po cestě prozpěvovali už od rána známou písničku Vamos a la playa. Konečně jsme došli na cílové místo. V této vesnici po nás nikdo nic nechtěl, nikdo nežebral. Prošli jsme ji téměř celou a hledali, kde se utábořit. Moc jednoduché to nebylo a tak se Vojta vydal na výzvědy. Za chvíli přišel zpět s dobrou zprávou: nechají nás přespat na dvorku nějakého obchůdku. Jediná podmínka byla, že si tam dáme něco na zub. Po rozbití stanů jsme tedy objednali vařenou slepici. Příprava pokrmu trvala poměrně dlouho – kuchařka musela ubohou slepici nejprve chytit a zaříznout.

Brzy ráno nás probudila hlasitá, vlezlá a nepříjemná hudba. Vstali jsme okolo sedmé a začali balit, což se strašně líbilo místním, kteří se okolo nás ve velkém počtu shromáždili a bezostyšně na nás zírali.

Když jsme vyrazili, čekalo nás dilema. Buďto jsme se mohli vydat doleva, směrem na vesnici Santa Teresa nebo zabočit napravo do Llactapaty. První z možných cest vede po silnici, která sice není betonová, ale už po ní jezdí vozidla. Dále má tu výhodu, že se v jednom místě krosí řeka Urubamba na nějakém legračním vozíku. Druhá cesta by nás vedla normální úzkou stezkou, přes sedýlko a prales, podél výhledů na Machu Picchu. Logicky jsme zvolili druhou variantu a rozhodně jsme toho nelitovali.

Stezka po počáteční rovině dlouhou dobu stoupala. Vlhkost vzduchu byla hodně velká a tak jsem se dost podivila, jak dobře se mi šlape. Potkali jsme jenom tři černé stonožky, jinak nikoho. Sedlo, přes které jsme přecházeli, je zalesněné a vypadá to tu jako opravdová džungle. Jenom mi trošku scházela zvířena…neviděli jsme ani obří hady, ani pavouky, ani nic podobného. Jenom ty stonožky…

Za sedlem se nám otevřely první výhledy na vzdálené Machu Picchu. O kousek dál jsme nalezli luxusní plácek ke stanování. V tomto místě jsou i kamenné ruiny, které vypadají jako pozůstatek nějaké incké stavby. Z našeho stanoviště se otevírají nádherné výhledy na pohoří Vilcabamba včetně MP. Tam, kde stezka pokračuje dál, se nachází cedule, která oznamuje, že asi deset minut klesání odtud leží kemp. Postavili jsme stany tady a vydali se dolů, abychom v kempu nakoupili vodu, která se tady nikde nenachází, a my jí měli nedostatek. Bohužel prodávali jenom půllitrové petky za nehorázně vysoké ceny.

Ráno, když jsem vykoukla ze stanu, jsem byla naprosto okouzlena. Výhledy, které byly i včera večer nádherné, teď poskytovaly naprosto ohromující podívanou. Kombinace deštného horstva s různě se převalující oblačností, to celé zalité různobarevným světlem vycházejícího Slunce. Z dálky na nás shlížel mohutný bílý vrchol, který jsme později teoreticky identifikovali jako můj milovaný Salcantay.

Sbalili jsme si věci a zahájili poslední pochod tohoto treku. Jako první se na řadu dostal dlouhý sestup s chvílemi špatně snesitelného vedra. Byla jsem šťastná, když jsme se konečně dostali až dolů k řece a mohli se poblíž poměrně velkého a velmi pěkného vodopádu vykoupat. Po příjemné pauze jsme vyrazili dál.

Za bývalou hydroelektrárnou, která byla zničena v roce 1998, jsme se museli zaregistrovat pro vstup do oblasti Machu Picchu. Po registraci jsme se po krátkém šlapání v nepříjemném horku dostali k železniční trati, podél které jsme museli několik kilometrů pochodovat. Nuda a šeď, ale přežili jsme to a dorazili úspěšně do Aquas Calientes, turistického města, ze kterého se jezdí k nedalekému Machu Picchu.

Založili jsme stanoviště na lavičkách u řeky a Pepa s Milanem odešli zařizovat nezbytné – jízdenky na vlak (sehnali jsme jízdenky až na vlak, který jel za dva dny, společnost Inca Rail, 50 dolarů na osobu a 32 km), jízdenky a vstupenky na Machu Picchu (autobus 7 solů/os jedna cesta, vstup 65 solů pro studenty s platným ISICem, dvojnásobek pro ostatní) a hostel (Los Caminantes – nic extra - 15 solů os/den).

Když bylo všechno zařízeno a my ubytovaní, zašli jsme do restaurace, kde jsme ochutnali poprvé lamu alpaku. V podstatě tady mají z „lamoidních“ k jídlu jenom tento druh, lama jako taková k dostání ke konzumaci není.

Text/foto: Kristýna Bartůňková