Peru - můj splněný sen X.

Z toho, co jsem o Machu Picchu četla a slyšela jsem věděla, jaká obrovská kvanta lidí se sem chodí kochat a jaké obrovské sumy peněz se z turistů ždímají. Většina mých kamarádů však prohlásila, že by byl hřích nenavštívit toto místo, když už jednou v Peru budeme a tak jsem se přizpůsobila. Očekávala jsem ale, že se zde budu muset mačkat se spoustou lidí a nepředpokládala jsem žádný extra příjemný zážitek. V tom všem jsem se ale mýlila a návštěvy tohoto velkolepého komplexu jsem rozhodně nelitovala.

Vstávali jsme v půl páté ráno, abychom se do autobusu nahoru k Machu Picchu  včas dostali. Na autobusovém nádraží jsme byli chvilku po páté a zařadili se do už v tuto nekřesťanskou hodinu docela dlouhé fronty. První autobus vyjížděl v půl šesté. My se dostali až do pátého v  pořadí. Cesta po serpentinách nahoru trvala něco přes půl hodiny.

U vstupu do areálu jsme si museli nechat orazítkovat vstupenku, abychom se dostali na kopec Wayna Picchu, ze kterého jsou krásné výhledy na samotné Machu Picchu a jeho okolí. Doba, kdy jsme mohli započít výstup byla omezená. Mohli jsme tam ale zůstat jak dlouho jsme chtěli. Cesta nahoru byla bez těžkých batohů příjemná a výhled na město Inků nádherný. Na zpáteční cestě jsme to vzali oklikou přes jeskyni, kterou jsme našli vyznačenou na plánku. V jeskyni toho sice nebylo moc k vidění, ale jako odbočka, na které jsme sotva potkali živáčka, to bylo velmi příjemné.

Po sestupu z Wayna Picchu jsme začali procházet inckým městem. Viděli jsme několik lam, které slouží jako atrakce pro turisty a zároveň jako výkonné sekačky na trávník. Celé město působilo velmi upraveně a opravdu pěkně. Turisté se rozptýlili, takže jsme si rozhodně nepřipadali jako v mraveništi nebo na Václaváku. Za prvé to bylo tím, že areál Machu Picchu je opravdu obrovský a za druhé tím, že tu v tuto dobu patrně nebylo zase takové množství turistů jako obvykle. Kvůli rozsáhlým sesuvům a povodním totiž bylo Machu Picchu  relativně dlouho (v časovém měřítku několika měsíců) zavřené a opětovné otevření pro veřejnost proběhlo až třináct dní před naší návštěvou. 

Počasí nemohlo být lepší. Mezi místy, která jsme v rámci Machu Picchu navštívili, byl například most Inků – Puente Inca, což je vlastně taková římsa v několik desítek metrů vysoké skalní stěně. Samotný most je z očividně nestabilních dřevěných prken a okolní kamenná římsa je dost sesutá, takže na ní není povolený přístup. Od mostu jsme pokračovali okolo meteorologické stanice k dalším památkám včetně astronomické observatoře. Chvílemi jsme se nenápadně připojovali ke skupinám turistů, kteří si zaplatili průvodce a poslouchali s nimi výklad v angličtině. Poslední zastavení, po více než deseti hodinách strávených na Machu Picchu, bylo u kamenného kondora. Po pravdě řečeno bych nepoznala, že hora kamení má být kondor, kdybych na to nebyla upozorněna.

Celí unavení po náročném kulturním zážitku jsme sestoupili po cestě dolů, zpět do Aquas Calientes. Po příchodu se Milan pokusil vybrat peníze z bankomatu, leč marně. Mašina nepřijala ani jeho čipovou kartu. Vyměnil tedy dolary ve směnárně, kterou našel v drogerii na náměstí. Kurs nic moc, za jeden dolar dostal 2,75 solů.

Chvíli jsme si odpočinuli a vyrazili na večeři. Restaurací na výběr jsme měli opravdu dost. Téměř u každé z nich postávali zaměstnanci, kteří vždy, když zmerčili turistu, zaútočili na něj svými jídelními lístky. Nechali jsme se polapit na menu za 15 solů. K jídlu jsme popíjeli pivo a poprvé jsme ochutnali místní alkoholický nápoj jménem pisco sour. Není to vůbec špatné pití, je to vlastně pisco (něco jako grapa) smíchané s limetkovou šťávou a navrchu pokryté rozšlehaným bílkem. Naše peněženky ale zvládly pouze jednu sklenku (20 solů!).

Další den jsme měli volný. Chtěli jsme vyrazit na výlet na horu Putucusi, ale cesty na ní byly zničené nedávnými sesuvy a tak jsme místo toho den trávili na předražených trzích a v příjemných sirných termálních lázních.

Text/foto: Kristýna Bartůňková