Peru - můj splněný sen XI.

32 km do města Piscacucho jsme ujeli ve vlaku, další kus cesty do Ollantaytamba pak autobusem, který byl k našemu příjemnému překvapení v ceně. V Ollantaytambu odchytil Pepu nějaký řidič a dal mu nabídku, kterou nám následně Pepa přetlumočil. Velké auto k dispozici jen pro nás, odvoz do Cusca se zastávkami u památek, kde můžeme zůstat, jak dlouho chceme, případný komentář k oblastem, okolo kterých pojedeme. Cena 20 solů na osobu. Slušné. Rozhodli jsme se nabídku přijmout.

První místo, kam nás náš průvodce odvezl, bylo centrum Ollantaytamba s inckou pevností. Řekli jsme mu, že se vrátíme asi za dvě hodiny a odešli na pevnost. U vchodu jsme si koupili multivstupenku, která platí na řadu inckých památek v okolí Cusca. Stojí 70 solů pro studenty (s platným ISICem) a dvojnásobek pro ostatní. Někteří z nás si potřebovali vyměnit dolary. Před vstupem do pevnosti sice vyřvávala Indiánka, že tuto službu provozuje, ale když pronesla svojí nabídku, zakroutili jsme hlavami a odešli hledat směnárnu na náměstí. Našli jsme jí v místním obchodě. Tam nám už cena za dolar vyhovovala o dost více.

Prošli jsme se po kamenných památkách z období Inků. Moc se nám tu líbilo, byla to taková pohodička. Zvolili jsme kratší okruh, který vede mimo jiné přes bývalé incké lázně. K sýpkám na protějším kopci jsme už vylézt nestihli, ale nevadilo nám to, protože jsme na ně měli poměrně dobrý výhled. Zaujal nás docela důmyslný systém kanálů pro zavlažování a partička tvrdě pracujících archeologů. Pořád bylo co objevovat.

Po prohlídce Ollantaytamba jsme pokračovali směrem na vesnici Urubamba. Náš průvodce byl výborný, vyložil nám všechny možné peruánské zajímavosti. Dokonce zastavil v jedné vesnici a zavedl nás do výrobny místního, jen mírně alkoholického, kukuřičného piva, kterému se říká chicha. Nemůžu říct, že by to byla zrovna pochoutka. V jednom dokumentárním filmu o Peru, který jsem viděla před odjezdem ale o tomto nápoji mluvili jako o něčem pro tento kraj typickém a tak jsem ráda, že jsem ho mohla ochutnat.

Z vesnice Urubamba náš osobní vůz vystoupal nahoru, do obce Chinchero (3700 m n.m.), kterou jsme měli vyznačenou na naší multivstupence, jakožto místo hodné shlédnutí. Po cestě se nám odkryly nádherné výhledy na náhorní plošinu, která je poměrně intenzivně zemědělsky využívaná.

V Chincheru nás náš peruánský průvodce nejprve zavedl do obchodu s textiliemi. Byli jsme vyzváni, abychom se posadili do zadní místnosti, a když jsme tak učinili, začalo představení. Indiánky nám krok po kroku ukázaly postup, jakým se zde vyrábí látky - od výroby vlny, přes její barvení různými přírodními barvivy, až po tkaní samotných látek. Dostali jsme i kokový čaj. Po skončení jsme byli pozváni do obchůdku a očekávalo se od nás, že si něco koupíme. Věci měli sice hezké, ale například dečky, jejichž výroba nám byla předvedena, byly strašně drahé. Sice jsme chápali, že se za tím docela pěkným hadříkem skrývá velká spousta práce, ale tolik peněz jsme vydat nemohli. Já tedy koupila jenom šálu a čepici jako dárky pro rodinu a ostatní na tom byli obdobně.

Po nakupování nás řidič odvedl ke vstupu k památkám, kde nás opustil. V komplexu incké památky stojí i kostel a další stavby poukazující na koloniální historii. Zpět k autu jsme se museli prodrat skrze davy Indiánek, které se nám snažily vnutit své zboží. Koupila jsem si velkou a těžkou, leč ne zbytečně drahou deku, jako přehoz na postel.

Jakmile jsme se vrátili k autu, čekal nás už jen přejezd zpět do Cusca. Řidič byl velmi komunikativní, vyprávěl nám zajímavosti o Peru a odpověděl i na Pepovi osobní otázky na jeho rodinu.

V Cuscu jsme přišli do hostelu, kde byly uloženy naše věci, a kde jsme se hodlali znovu ubytovat v případě, že bude volno. Volno ale nebylo. Paní nás poslala do jiného hostelu. Toto náhradní ubytovací zařízení zjevně ještě nebylo zaběhlé a nevypadalo zrovna nejideálněji, ale s tím jsme se museli smířit. Nechtělo se nám teď, za tmy, hledat něco lepšího.

Text/foto: Kristýna Bartůňková