Portugalsko, Coimbra: nejstarší univerzitní město v zemi - VIDEO
Hlavní město v Lisabonu zůstalo, ale pro politiky nepohodlní intelektuálové byli vyexpedováni zpátky do své původní kolébky – města Coimbry. Dál od vlády, názorově odříznuti od klíčového dění v zemi.
Dnes ve městě ležícím na půl cesty mezi Lisabonem a Portem žije asi 140 tisíc lidí. Opuštěné bývá paradoxně v turistické sezoně, kdy mají studenti, kteří udávají tón životu ve městě, volno. Ulice jsou tak prosté od dynamického mládí, halícího své rozumy do černých talárů.
Fado tak trochu jinak - filosoficky
Coimbra má, zdá se, všechno co potřebuje. Ačkoliv starobylá disponuje moderními kavárnami, hospůdkami, obchody, drahými butiky, ale na druhé straně také vším tím, co její starobylost podtrhuje – letitými kostely, kterých ve městě najdete celou řadu, tradičními písněmi fado – tesklivým stylem portugalské hudby. Ten v Coimbře, se od fada, které můžete jinde v zemi slyšet, odlišuje hlubší tématikou, ale třeba také rozdílným laděním dvanáctistrunné kytary.
Ať chcete či ne, tahle hudba velmi často hraná na živo v kavárnách, vás v myšlenkách nasměruje k filosofickým tématům, a nevadí, že portugalsky umíte říct jen pár slov. Dokonce ani samotní Portugalci prý mnohdy nevědí, o čem se zpívá. Slang používaný na severu země není pro jižany příliš srozumitelný.
Sever proti jihu a prázdné město
Obyvatelé protilehlých koutů Portugalska mezi sebou vedou tichou válku – s obdobnými pravidly jako Praha s Brnem. Konzervativní způsob vyjadřování jihu, ale asi vždycky převálcuje pichlavé věty severu, skoro vždy proložené alespoň jedním sprostým slovem. Zvlášť komické, ovšem nikterak výjimečné, je to v případě starších dam, které tímto hrubým způsobem klábosí nad kávou a oblíbeným dortíkem.
Všichni studenti, kteří se rozhodli pro vzdělávání se v Coimbře, mají jedno společné. Budoucí lékaři, lingvisté, matematici nebo právníci musí být v dobré fyzické kondici, protože jednotlivé fakulty stojí na kopci vysoko nad městem, tam kde by asi normálně stál hrad. Tady ve městě Coimbře je to prostě tak, že všechno dění mají pod palcem vzdělanci, jejichž koleje najdete všude v uzounkých uličkách stoupajících vzhůru.
Je asi 35 stupňů a ostré slunce se opírá do rozpálených letitých kamenných chodníků, pro chůzi nikterak pohodlných. Mnoho z domů je na prodej a mnoho z nich se rozpadá a jen sem tam se jimi mihne někdo ze stálých, většinou starších, obyvatel. Přesto jsou tyhle uzounké uličky, často nevedou dál než jen ke dveřím nějakého z domů, protkané zvláštní atmosférou. Ačkoli zůstávají v létě prázdné, všude přetrvávají stopy studentů, kteří je přes rok obývají: boty navázané na troleji, která kdysi sloužila jako hybná síla uzounkým žlutým tramvajím, stejným jako v Lisabonu, nebo revoluční hesla, hlásající cosi o svobodné republice.
Studenti v Coimbře mají tu výhodu, že je od sebe nedělí obor, pro který se rozhodli. Univerzitní areál má prostě všechny fakulty pohromadě - právníky vedle matematiků, matematiky vedle lékařů, lékaře vedle fyziků a všechny tyhle lidi, prahnoucí po vzdělání nebo titulech, to mají blízko do kostela.
Pedro a Inês – Romeo a Julie po portugalsku
K bývalému hlavnímu městu se váže také jedna silná love story. Syn portugalského krále Alfonsa IV. a dědic trůnu Pedro si musel vzít za ženu princeznu Constanzu Navarra, přestože byl až po uši zamilován do Inês de Castro – galicijské, tedy španělské šlechtičny. Po smrti své ženy se s ní také potajmu oženil a ve městě Coimbře s ní také žil. Oba zamilovaní však narazili na nevoli krále, který v jejich spojení viděl hrozbu, a tak nakonec nechal Inês zavraždit. Po králově smrti se začal Pedro, coby nový panovník, mstít.
Našel dva vrahy své milé a podle legendy jim vyrval srdce z těla. U soudu pak Pedro prohlásil, že se s ní oženil a právě ona je tedy právoplatnou královnou. Nechal tělo Inês exhumovat, svou královnu posmrtně korunoval a dokonce donutil soudce, aby políbili její ruku a tím tak přísahali věrnost nové královně. Oba jsou nyní pochováni v cisterciáckém klášteře ve městě Alcobace. Silný příběh lásky zpečetěný Pedrovým slibem: „Até ao fim do mundo,“ v překladu „Do konce světa,“ inspiroval mnoho portugalských i světových spisovatelů a umělců.
Text/foto/video: Klára Svobodová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek