Portugalsko – ostrov Madeira VIII

Na křižovatce v Poiso použijte jako orientační bod restauraci s barem, kde hned za ní vlevo vedou serpentiny do 1818 m n. m. – k třetímu nejvyššímu vrcholu Madeiry – Pico do Arieiro. Ten nejvyšší vrchol je Pico Ruivo (1861 m) a prostřední Pico das Torres (1851 m). Přezdívá se jim „strážci ostrova“, a i když mají všichni výšku přes 1800 metrů, přesto je to jen třetinová část výšky celého masivu. V těchto horách si našel své útočiště téměř vyhynulý mořský pták – buřňák madeirský. Na jeho záchranu byla pod vrcholky zřízena záchranná ornitologická stanice Centro Freira da Madeira, která se snaží o jeho reprodukci. Zhlédnete zde výstavu, různé fotografie nebo film o místní fauně a flóře.

Výhledy na plastický masiv vás uchvátí. Kdo se vydá na trek k sousednímu vrcholu, musí počítat nejen s náhlou změnou počasí, která v madeirských horách není nic zvláštního, ale také s tím, že značených 7 nebo 5,6 km cesty mezi vrcholy může jít značně dlouho. K nejvyššímu vrcholu vedou pak dvě cesty: kratší tunely nebo delší přes prostřední vrchol. Při slunečném počasí se lidé většinou vydávají cestou tam přechodem přes vrchol a zpátky tunely. Dobrá obuv, pokrývka hlavy (když je větrno tak hlavně uší), baterka a hole jsou základní výbavou. Na trase je značné převýšení i klesání, ale nejvíc je tu schodů.

Nejvyšší vrchol Madeiry Pico Ruivo je také přístupný daleko pohodlnější, bezpečnější a kratší cestou, a to z parkoviště Achada do Teixeira za Santanou. Záleží na fyzické kondici a času, který tomu chcete věnovat. Pod vrcholem Pico do Arieiro se nachází radar, který slouží kontrole letectva Portugalska na Madeiře. Je to nepřehlédnutelná polokoule v oploceném prostoru, kolem které půjdete k nejvyššímu bodu. Dříve zde byl vojenský prostor.

V budově ornitologického centra je kromě občerstvení i obchod se suvenýry a hygienické zázemí. Cestou dolů, směrem ke zmiňované křižovatce v Poiso, se ještě zastavujeme u kamenného iglú. Nachází se po pravé straně za první zatáčkou a říká se jí „mraznička Madeiry“. Dříve se zde vyráběly kvádry ledu, které si pak majetní lidé z Funchalu kupovali do svých chladniček. Klimatické podmínky pro stavbu iglú se právě zde jevily jako nejvhodnější. I když se v přímořské oblasti pohybuje v zimě teplota kolem 15–20 °C, tady klesá pod bod mrazu a někdy i sněží.

Z křižovatky pokračujeme na Ribeiro Frio, jehož název pramení od protékajícího studeného potoka, a zastavujeme u farmy, kde chovají pstruhy. Nádrže na pstruhy využívají systém levád, kterými neustále protéká čerstvá studená voda, což je pro chov pstruhů přímo ideální. V nedaleké restauraci vám pak naservírují pokrmy ze pstruha na všechny způsoby. Tato zóna je známá svými vavřínovými a samozavlažovacími lesy a oblast Laurisilva, ve které se vyskytuje téměř sto procent původních lesů, je nesmírně cenné biologické bohatství. Spolu s flórou se dochovala i endemická fauna. Ekosystém přírodního parku je přísně chráněn a procesy v něm se staly nekončícím zdrojem všech možných výzkumů.

Nedaleko je vstup na levádu Furado-Portela a ještě o něco níž je cesta, kterou se dostanete na známou vyhlídku Balcoes. Trasa tam i zpět trvá zhruba hodinu. K tomuto romantickému místu, kde vrcholky hor máte téměř na dosah a nad hlavou vám štěbetají místní opeřenci, se ještě vrátíme v příštím díle. Čeká nás totiž ještě cesta do Santany a vulkanické centrum Grutas Sao Vicente.

GPS: (Pico Ruivo) 32°45'32.1"N 16°56'41.7"W

Text a foto: Monika Babická