Rakousko: Alpentrip XI. - Autem na střechu Evropy I.

Vše příjemné jednou končí, stejně tak i naše cesta, která především díky své poslední horské etapě dostala jméno Alpentrip. Z prosluněných Korutan, po třech dnech strávených činorodým poflakováním u jezera Weissensee, v jednom z nejkrásnějších koutů Rakouska, jsme zamířili na severozápad. Většina cestovatelů a jadranských dovolenkářů projede tuto spolkovou zemi víceméně bez povšimnutí, jelikož krajem okolo příhraničního města Villach se projíždí v noci či nad ránem, během cesty za chorvatskými plážemi. My jsme však měli zájem i nadále objevovat i zajímavá místa mimo hlavní dálniční tahy, a tak padla volba na relativně nedalekou vysokohorskou silnici, táhnoucí se přes hřebeny v těsné blízkosti nejvyšší rakouské hory Grossglockner (3798 m). Krátká porada s mapou, vytýčení trasy a návrat do míst, které jsem navštívil v období vrcholné puberty, kdy mě jakékoliv delší cestování spíše otravovalo a většinu jsem jich prospal. Ne tak glocknerskou hochalpenstrasse, na kterou si i přes ty roky více než dobře pamatuji a už tehdy jsem věděl, že ji jednou musím sám jako řidič zdolat. Dnes tedy nastal den, kdy se mi tento sen nejspíš splní.

Pravda, není to zrovna nejkratší cesta domů, ale jak jsem již naznačil, rozhodně nebylo účelem ani záměrem jakkoliv pospíchat a navíc byla ve hře ještě další zastávka v okolí salcburského Hallstattu.

Zhruba hodinový přejezd od jezera Weißensee k úpatí Grossglockneru utekl celkem rychle. Za okny se střídaly překrásné scenérie a i počasí napovídalo, že dnes je právě ten den jako stvořený k návštěvě jednoho z nejpozoruhodnějších míst této části Alp.

Asi nejznámější vysokohorská silnice, vedoucí do srdce Národního parku Hohe Tauern, tedy Vysoké Taury, začíná v obci Heiligenblut, která sama o sobě nese právem titul nejkrásnější alpská vesnice, jejíž dominantou je krom již zmiňované hory především štíhlá věž kostela, v němž je údajně ukryta jedna z nejposvátnějších relikvií – lahvička s Kristovou krví (blut). Dřívější kaple a dnešní kostel, zasvěcený svatému Vincencovi, vznikl v místě, kde bylo nalezeno tělo dánského prince Brikciuse, který zde roku 914 zahynul během sněhové bouře při své cestě z Cařihradu. A byl to právě on, kdo převážel onu zmíněnou a později také nalezenou relikvii. Dnešní honosný oltář i pocty tomuto místu jsou dokladem zbožnosti místních horalů, která přetrvává po celá staletí.

Heiligenblut je obcí s prakticky nepřetržitou turistickou sezónou. V zimě jsou zde široké možnosti lyžařského vyžití a v létě pak okolní vrcholy lákají stovky ba tisíce milovníků vysokohorského adrenalinu. Jak sem již zmínil, začíná, nebo také končí, zde ona silnice, na kterou se vzápětí vydáme.

Po průjezdu obcí nás zanedlouho uvítá mýtná brána, kde za poplatek 32 euro za auto, resp 22 euro za motocykl/elektromobil, získáme povolení k vjezdu i stručné turistické letáčky, a to dokonce v českém překladu. Někdo bude možná namítat, že cena je přeci jen trochu vysoká, ale já říkám, že se tato investice rozhodně vyplatí, což uvidíte i na našich ilustračních snímcích, přičemž vlastní zážitek je vskutku jedinečný. Od mýtné brány vás pak čeká téměř 50 kilometrů cesty s desítkami serpentin, vyhlídek a míst k zastavení i krátké procházce, například k některému z vodopádů. Samostatnou kapitolou je pak zastávka na proslulé vyhlídce Kaiser Franz Josefs Höhe, ze které krom majestátní hory Grossglockner můžeme obdivovat i jeden z nejrychleji mizejících alpských ledovců – Pasterzenkees.

Vyhlídka, z níž máme celou scenérii jako na dlani, se nachází ve výšce „pouhých“ 2369 metrů. Proč pouhých? Protože my pojedeme ještě výš a zdoláme horský průsmyk v sevření rozeklaných skal, přičemž nejvyšší bod této cesty sahá až k magické hranici 2 500 metrů! Ale to až v příštím díle…   

Text: Jan Chaloupka

Foto: Tereza Překlasová a Jan Chaloupka