Rakousko: Alpentrip XI. - Autem na střechu Evropy II.

V minulém díle jsme naši cestu zakončili na vyhlídce France Josefa, o které je potřeba také zmínit několik zajímavých informací. Nejprve si však musíme říci něco o samotné vysokohorské silnici, dnes spojující dvě významné rakouské obce, a to korutanský Heiligenblut a známější salcburské Zell am See. Ještě před více jak 70 lety tato dnes oblíbená lyžařská střediska spojovala jen nesnadno zdolatelná pěšina, přičemž první návrhy na zbudování plnohodnotné silnice padly až v roce 1924. Otcem této myšlenky byl dvorní rada Ing. Franz Wallack. První stavební práce započaly až v srpnu roku 1930, přičemž slavnostního otevření se toto mistrovské dílo dočkalo rovných 5 let od prvního výkopu, tedy 3. 8.1935. Vroce 1934 již byla zpřístupněna vyhlídka na Edelweissspitze (2571m). V rekordním čase tak vznikla unikátní stavba o délce 48 kilometrů s převýšením 1748 metrů. Nejvyšší stoupání, celých 14%, se nachází u odbočky na již zmíněnou vyhlídku, která je zároveň nejvyšším bodem celé trasy, nacházejícím se ve výšce 2571 m n. m.

Za dobrého počasí je z ní možno vidět na 37 okolních vrcholů, jejichž výška přesahuje hranici 3000 metrů a také 19 ledovců. Samotná hlavní silnice dosahuje rekordní výšky 2505 metrů u 311-ti metrového tunelu Hochtor. Během výkopových prací v nejvyšších partiích cesty byly nalezeny artefakty, z nichž nejznámější bronzová soška poukazuje na přítomnost Římanů již v 1. století našeho letopočtu. Z historických pramenů však vyplývá, že Římany v těchto končinách lákala především vidina zlatých nalezišť, než že by si Vysoké Taury v okolí nejvyšší hory vybrali jako trasu nejschůdnější obchodní stezky do bohatého Solnohradska.      

Průměrná výška sněhu zde dosahuje 5 metrů. Více jak 250 dní v roce zde prší či sněží a není nic výjimečného uvíznout v půlce léta v menší sněhové vánici či nijak příjemné průtrži mračen, která z již tak drsného kusu země udělá hotový Mordor! (temná, horská a nadmíru depresivní krajina z mytologického světa Pána prstenů, pozn. autora)

Silnice je otevřena denně od začátku května do začátku listopadu a její průjezd je zpoplatněn 22 - 32 eury. Zároveň je třeba sledovat aktuální podmínky průjezdu a konkrétní otevírací dobu pro dané roční období resp. měsíce, která se několikrát v sezoně částečně mění.

Nyní zpět k vyhlídce císaře France Josefa, která je první z možných odboček od hlavního tahu. Parkoviště a terasy F-J-Hohe prakticky celé léto překypují turisty, kteří sem v drtivé většině vyhnali své plechové miláčky. Po cestě ale často míjíme i takové borce, kteří se rozhodli stovky ba tisíce metrů vystoupat doslova vlastními silami, ať už pěšky či na kole. A není jich rozhodně málo!

Na konci slepé silnice Gletcherstrasse však všechny cestovatele čeká nadmíru působivá scenérie tvořená majestátní horou Grossglockner, pod níž se v desetikilometrovém splazu vine největší ledovec východních Alp. K ledovci Pasterze vede od Josefovy vyhlídky také krátká lanová dráha a tak nic nebrání ledovcovému dobrodružství, které lze absolvovat pod vedením zkušeného průvodce.

Při prvním pohledu z vyhlídkové terasy Vám celé ledovcové panorama přijde doslova jako na dlani. V porovnání s nejvyšší horou a její 1500 metrů strmou východní stěnou se perspektiva celé scenérie jeví značně zkreslená a to až do okamžiku, než spatříte nepatrné pohybující se tečky kdesi hluboko pod vámi. Ano, jsou to titíž dobrodruzi, kteří se vydali na onu ledovcovou exkurzi. Nezměrnost celého výjevu Vám pak přijde doslova monumentální.

Bohužel, během naší návštěvy se vrchol oné hory schoval do mraků a nebyl ochoten vykouknout ani po zakoupení značného množství značně předražených lahviček místního destilátu, ověnčených ozdobami v podobě podivných chlupatých tvorů, jejichž vzorem měl být původně nejspíš vážený obyvatel a hlavní maskot zdejších končin – horský svišť…

Samotná budova u císařovy vyhlídky, nacházejíc se ve výšce 2369 metrů, nabízí krom rozsáhlého obchodu se suvenýry, nestylovou restaurací a velkokapacitním parkovištěm i několikapatrové muzeum s expozicí věnovanou právě nejvyšší rakouské hoře, alpinismu, ekologii a ledovci Pasterze, který se bohužel rok od roku povážlivě zmenšuje.

Davy turistů za chvíli omrzí a my se vydáváme zpět na původní cestu přes horský masiv, kolem jezer, vodopádů a kaskád až do míst, kde krom kamene, sněhových polí a nehostinné krajiny není zhola nic. A právě to nic je fascinující. I v těchto nehostinných končinách žije zvíře, na které by si měl dávat pozor každý návštěvník a především pak motorista. Oním obávaným "predátorem" není ani lední medvěd, výškovou nemocí zblbnuvší Nizozemec či obávaná horská blecha, ale mírumilovně se tvářící ovečka. Právě toto roztomilé stvoření, hebký hrdina dětských pohádek, se během vaší krátké zastávky změní ve všežravého "aligátora skalního", který nepohrdne jakoukoliv částí vašich zásob, které budete muset chtě nechtě vydat, chcete-li se vykoupit z jeho přízně a zdárně dokončit svou cestu. Neopatrný cestovatel, vida smutné oči hladového zvířátka často zastaví, což se mu stává osudným a nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby neměl po ruce něco k snědku. Ovečky instinktivně a obratem jednají. S taktikou vlčí smečky obklíčí vaše vozidlo a s krvelačným pohledem šelmy dávají jasně najevo svůj nekalý záměr. Toto se stalo i nám, přičemž celá akce vyvrcholila mým krátkým groteskním výběhem do svahu, s koblihou v ruce, následován menším stádem zdivočelých ovcí. Jen tak bylo možné odpočívadlo opustit a zdárně pokračovat v další jízdě.   

Cesta se od tunelu opět svažuje. Přibývá zeleně, serpentiny vám motají hlavu a brzdy trpí. Jinak příjemná spotřeba okolo 6 litrů nafty se během první – stoupací etapy vyšplhá až kamsi k hranici 10 litrů, aby pak během dvacetikilometrového klesání opět spadla do mezí únosných vašemu předpokládanému rozpočtu.     

Pakliže jste tento text dočetli až sem, vězte že naše dovolená a s ní i seriál Alepntrip pomalu, ale jistě končí. Příští týden se zde setkáme naposledy. Dorazíme domů a zhodnotíme všechna pro a proti této cesty, která vás na našem portálu provázela celé tři měsíce...

Text: Jan Chaloupka

Foto: Jan Chaloupka a Tereza Překlasová