Rakousko: Alpentrip XII. - Resumé

Když jsme začátkem léta plánovali tuto dovolenou, resp. prázdninovou cestu, tušil jsem, že se naše putování zároveň stane ideálním materiálem pro sepsání několika článků, podobně jako tomu bylo prakticky u všech našich dosavadních akcí. Netušil jsem ale, že se naše původně týdenní dovolená protáhne na tři měsíce. Možná až zpětně jsem si dokázal uvědomit, kolik jsme toho viděli, navštívili či poznali. O to hůř se teď, kdy za okny předvádí podzim svou mrzutější tvář, s naší cestou loučím. Bohužel laskavá schopnost našeho vědomí, tedy zapomínat to špatné, opět za ten čas vykonala své bohulibé dílo, a tak si jen stěží vybavím situace, které by snesly nějakou významnější kritiku, i když v případě této dovolené by i tak oněch momentů bylo velmi, velmi málo a když už nastaly, většinou se jednalo o nedorozumění či pouhou lidskou malichernost. Samozřejmě si můžeme říkat, že mohlo být v některých momentech o trochu lepší počasí, jako v případě panoramatických výhledů u Lago di Garda či Grossglockneru, ale to jsou spíš kosmetické a nijak zásadní vady. Dnes mi přijde i to mnohahodinové bloudění po Benátkách jako jeden z nejzábavnějších vrcholů celého podniku.

Co se týče cestování samotného, tedy přejezdů a řízení, také mě nenapadá nic zásadního, krom potvrzení pravidla, že je vždy lepší absolvovat cestu na jih v první polovině července, dokud západním sousedům nezačnou prázdniny. Hovořit o nutnosti dostatečné bdělosti řidiče, kvalitní podpory navigátora a znalosti místních poměrů a pravidel provozu mi přijde zbytečné. Za celých zhruba 2000 kilometrů jsem poprvé musel zvýšenou pozornost využít během návratu do vlasti, kdy nás po několika ujetých metrech počali obtěžovat neohrožení králové okresních silnic, jimž zatemněná okna či služební vozidlo dávají hřejivý pocit vlastní nepřemožitelnosti. Ač si o italských, holandských nebo jakých řidičích říkáme cokoliv, blba jsem potkal až u nás, a to sám nejsem kdovíjaký loudal.

Co se týče nákupu pohonných hmot, nejlépe je rozvrhnout tankování tak, abyste z ČR odjížděli pokud možno s plnou nádrží, která vám vydrží ideálně k rakousko-italské hranici, kde ještě na rakouské straně opět dotankujete. Italové mají benzín i naftu řádově až o několik desítek centů dražší. S lehkou nohou pak bez problému absolvujete oněch 500 až 600 kilometrů k návratu do ekonomičtějších alpských oblastí. V Itálii mějte u sebe vždy drobné do cca 15 euro na mýtné brány, které jsou prakticky na všech sjezdech z dálnic, stejně jako u některých tunelů či delších mostů. Nejen řidiči rozhodně ocení nabídku vynikající kávy – jednoeurového espressa na kterékoliv z větších čerpacích stanic.  

Co se týče ubytování, není třeba v případě kempů předběžné rezervace, pakliže stále ještě jedete na hranici letní sezóny. Po desátém, resp. 15. červenci je pak lepší neriskovat a ve vytipované oblasti některé z míst pro jistotu zamluvit. My jsme měli štěstí a vždy se jedno či dvě místa našla, což neznamená kdovíjakou jistotu. Většina kempů, jejichž úroveň byla dle očekávání o úroveň lepší v Rakousku než Itálii, si za noc, auto a dvě osoby řekne okolo 30 - 35 euro. Při troše snahy se za menší příplatek nabízí i ubytování v některém z menších penzionů a rozhodně je dobré, abyste se alespoň jednu noc kvalitně vyspali, což platí zejména pro řidiče. Investice do pohodlné postele se vám jednoznačně vyplatí víc, než jakákoliv dopravní katastrofa způsobená únavou, která zákonitě přichází i po jinak komfortním spánku pod stanem.

Když bych si měl vybrat, na kterém z míst naší dovolené bych chtěl strávit více času, asi by to bylo na Lago di Garda, jelikož jeho okolí skýtá opravdu mnoho možností různorodých aktivit. Ale to lze s trochou nadsázky říci o všech lokalitách, které jsme navštívili. Výlety po Korutanech a jejich malebné přírodě, severoitalská města nebo vysokohorský přejezd. Opravdu je a bylo z čeho vybírat. Dnes, s odstupem několika měsíců, považuji náš alpentrip za naprosto komplexní poznávací cestu, které nechybělo ani adrenalinové, kulturní, estetické ani sportovní vyžití. Délka přejezdů nijak nevyčerpávala a prakticky vždy bylo možné cestu nějak proložit krátkou zastávkou na zajímavém místě. Je jasné, že světoběžnici, zkušení cestovatelé a dobrodruzi budou namítat, že návštěva severního pólu, amazonského pralesa či nejvyšší hory světa, je přeci jen o trošku větší vzrušení. Samozřejmě i oni mají svým způsobem pravdu, ale je o trochu pravděpodobnější, že běžný turista či skromnější cestovatel raději projede křížem Evropu, než druhou stranu zeměkoule.

Cílem všech našich 14 příspěvků nebylo dokonale zmapovat koridor jedné cesty, ani zahltit čtenáře fakty, i když i takové články existují. Mým záměrem bylo přiblížit pocity, situace a skutečnosti, se kterými jsme byli během naší dovolené konfrontováni, museli jsme je řešit a nějak jejich průběh ovlivnit. Popsali jsme a vyfotografovali většinu zajímavých míst, která jsme buď sami navštívili nebo podle nás stojí za průzkum. Popisy jednotlivých pamětihodností jsou většinou popsány tak, jak si je lze reálně zapamatovat, aniž by nás jakkoliv obtěžovaly svou obsáhlostí. Samozřejmě jsem některá místa i vynechal, či zapomněl, ale možná jen proto, že mě nijak zvlášť neoslovila, nebo prostě jen nebyl čas je navštívit, a tak mohu jen přát těm, kterým se to povede, aby si tu svou dovolenou užili podobně jako my tu naši.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat přítelkyni Terezce, přesné navigátorce a fotografické spoluautorce většiny příspěvků, od níž také poprvé vzešel nápad absolvovat takovouto dovolenou spolu s výběrem stěžejních bodů této nadmíru povedené cesty…                        

Text: Jan Chaloupka

Foto: Tereza Překlasová a Jan Chaloupka