Řecko, Kréta – ostrov památek, hor a moře IV

Její původ souvisí s erozní činností malé říčky, která protéká mezi Bílými horami a horou Mt. Volakias. Délka soutěsky je 16 km, přičemž poslední 3 kilometry již nejsou součástí národního parku. Soutěskou se zpravidla chodí z horní části ve výšce cca 1250 m n. m. do jejího vyústění u Agia Roumeli v Libyjském moři, ale je možné ji absolvovat i opačným směrem. O park a bezpečí jeho návštěvníků se zde starají místní správci, na které během cesty několikrát narazíte. Soutěska je pro veřejnost otevřena od května do října, ale do jisté míry to záleží i na počasí.

Téměř všude tu roste specifický druh borovice (lat. Pinus brutia), který se dříve hojně využíval pro stavební účely, jako palivové dříví nebo jako zdroj pryskyřice. Kvůli tomu je v celém areálu národního parku vysoký stupeň nebezpečí požáru. Platí zde tedy přísný zákaz kouření a rozdělávání otevřeného ohně. Je vidět, že správci jsou si tohoto rizika vědomi, a proto jsou snad na každém kilometru stezky rozmístěné hasicí přístroje.

Celá cesta z horní části soutěsky až k jejímu vyústění trvá přibližně 5–6 hodin. Záleží na vaší fyzické kondici a také na délce a počtu přestávek. V horní části se nachází menší kavárna a parkoviště, kam se dá dojet autem nebo autobusem. Většina turistů se nechá vysadit nahoře na parkovišti, projdou si celou soutěsku a v Agia Roumeli je odveze loď buď do městečka Hora Sfaklion východním směrem, nebo do Sougie či Paleochory na západě.

Původně jsme chtěli vyrazit brzy ráno z Paleochory a dojet do Sougie, odkud měl v 7 h ráno odjíždět autobus do vesnice Omalos. Autobus však mimo hlavní sezonu jezdí pouze v pondělí, středu a pátek a my zde byli v úterý. Byli jsme tedy nuceni jet autem do Omalos a projít celou soutěsku tam i zpět. Věděli jsme, že budeme muset jít svižně, abychom se stihli do tmy vrátit, ale v zásadě to byla jediná relevantní možnost.

Vyrazili jsme asi v devět hodin ráno z místa zvaného Xyloskalo směrem dolů. Cesta je velmi dobře značená a během pochodu jsme narazili na několik odpočívadel, kde se dá doplnit voda. Soutěska je ve své horní části široce otevřená, ale postupně se zařezává a v nejužším místě zvaném Sideroportes (Železná vrata) má na šířku pouhé necelé 3 metry, přičemž okolní stěny jsou vysoké několik set metrů. Tyto úzké části soutěsky je nutné přeskákat po kamenech. Tam, kde je více místa, jsou zpravidla mosty nebo lávky. Jak už bylo zmíněno, zhruba uprostřed trasy jsou patrné zbytky vesnice Samaria, kde je možné doplnit vodu a rovněž zde najdete správce parku. Spousta turistů také chodí soutěskou od moře sem a zpět, takže je spodní část více frekventovaná, což jsme pocítili na vlastní kůži.

Asi po 4 hodinách jsme dorazili ke spodní hranici parku. Ale až k moři jsme nedošli, protože bychom museli platit další vstupné (5 eur) a neměli jsme moc času. Odpoledne už počet turistů rapidně klesl a druhou částí soutěsky jsme šli již zcela sami, což jsme si řádně užívali. Jediní, koho jsme potkali, byli správci parku, kteří nás upozorňovali, že je již pozdě a měli bychom spěchat zpět.

Trek jsme dokončili kolem šesté večer a nutno říct, že jsme byli řádně unavení. Navíc jsme měli opravdu velké štěstí, poněvadž potom, co jsme nastoupili do auta, začalo pršet tak hustě, že nebylo vidět téměř na krok. Sjeli jsme zpět do Paleochory a těšili se na dobrou večeři a naše spacáky.

Pokračování našeho putování po Krétě najdete opět v dalším díle.

GPS: (Agia Roumeli) 35°13'47.9"N 23°57'32.3"E

Text a foto: Vojtěch Bližňák