Skotsko: Země vřesu, jezer a ovcí VI.

Uvnitř stanu se hned na třech cedulkách píše, abych tu nepoužíval otevřený oheň, říkám si ale, že v tomhle dešti přece stan nemůže shořet, a tak sestavuji vařič, abych si mohl ohřát mé oblíbené baked beans – pečené bílé fazole v rajčatové omáčce.

A teď sbalit stan. Jsem celkem vděčný, že mne při této činnosti nikdo nevidí. Vzhledem k tomu, že vítr už úplně přestal, vyrojily se odevšad miliony hladových midges – miniaturních mušek, které nejraději lezou do očí, nosu a uší. Stát na místě je absolutně nemyslitelné, a proto neustále běhám po přilehlém paloučku sem a tam, přičemž postupně vyklepávám vodu z plachty, skládám tyče a snažím se vše nacpat do obalu. Místo hned úprkem opouštím a doufám, že mi někdo rychle zastaví.

Jestliže jsem Orkneje ve zprávě domů označil jako divné ostrovy, pak netuším, jak pojmenovat Harris. Krajina je zde svým způsobem až odpuzující, na druhou stranu naprosto nádherná. Přímo od mořské hladiny se zvedají vysoké kopce pokryté šedými kameny, mezi kterými občas zazáří keříček rozkvetlého vřesu. Divím se, že tu ovce vůbec mají co žrát, podél silnice (občas i na ní) se jich povaluje nemalé množství, přitom tráva zde téměř neroste.

Ve stylové staré dodávce sjíždím z nejhornatější části Harrisu k mořskému pobřeží. Před námi se otevírá pohled na velikou písečnou lagunu, od které se sem tam odrazí paprsky slunce. Být tu lepší počasí a teplejší moře, byl by Harris jednou z nejluxusnějších přímořských destinací Evropy. Bílý písek a čisté moře silně kontrastují s okolní nevlídnou krajinou a vůbec se nedivím, že se tu často nechávají inspirovat všemožní umělci. 

Pokračování příště...

Text/foto: Matouš Vinš