Srí Lanka VIII.: Slavnost Poya a buddhistické chrámy - VIDEO
Řidič tuk-tuku mi nabídl pomoc, hned jak jsem vystoupil z vlaku ve stanici Polgahawela. Za normálních okolností bych s ním nejel, byl ale skutečně velice milý a navíc jsem věděl, že přímo ve městě není vůbec nic zajímavého k vidění. Slíbil mi, že mě odveze do velkého chrámu a kláštera Mahamevnawa, který je pýchou této oblasti.
Po asi půl hodině jízdy jsme dorazili na místo. Všude stály zaparkované autobusy, tuk-tuky i několik aut a další a další přijížděly. Poslední úplněk roku patří mezi nejvýznamnější svátky na Srí Lance. Traduje se totiž, že právě v tu dobu na ostrov poprvé přišel Buddha. Lidé ten den zavřou obchody a zanechají své práce, aby se mohli vypravit s celou rodinou do některého z chrámů položit kvítka, zapálit vonné tyčinky a uctít Buddhu.
Protože se do buddhistických chrámů musí vstupovat na boso, nechal jsem si všechny věci včetně bot v tuk-tuku a jen s foťákem na krku jsem prošel zlatou branou kláštera. Lidé si mě kupodivu ani moc nevšímali a nikomu nevadilo, že fotím. Chrám v Mahamevnawa je celý pozlacený a velice bohatě zdobený. Zapůsobil na mě skutečně majestátním dojmem. Za ním pak najdeme velkou stúpu a budovy, kde místní mniši bydlí.
Tento svátek je den, kdy lidé na Srí Lance odpočívají, vzdělávají se a meditují. Celý areál kláštera proto působil až neuvěřitelně klidným dojmem, přitom tam přijely stovky, možná i tisíce lidí. Většina z nich byla oblečená v bílých šatech, jen někteří muži přijeli v tmavém obleku. Všude hořely vonné tyčinky a každá socha Buddhy byla obložena malými kvítky. Uvnitř stúpy a v jejím bezprostředním okolí pak lidé posedávali, modlili se, četli posvátné texty nebo jen rozprávěli s mnichy či přáteli.
Asi po hodině jsem se vrátil k tuk-tuku a řidič mi nabídl, že mě doveze k ještě jednomu malému starému klášteru na skále, odkud je krásný výhled do krajiny. Dlouho jsme se kodrcali po neuvěřitelně rozmlácené cestě, ale to nepohodlí za to stálo. Na vrcholu kopce na nás čekal nejen nádherný výhled na rýžová pole v okolí, ale také velká bílá socha stojícího Buddhy a chrám se stovky let starými malbami a dalšími sochami.
Po cestě zpět jsme se ještě zastavili v "tajné" lesní svatyni, kterou mohu s jistotou označit za jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy navštívil. Po krátkém kodrcání lesní cestou vypnul řidič motor tuk-tuku a obklopilo nás majestátní ticho. Nádherné ticho posvátného lesa, jeho dech a jeho vůně. Do hlavy mi sestoupil osvobozující klid a já jsem mohl jen naplno vnímat to, co se mi sama příroda snažila říct. Mohl jsem najednou vnímat spoustu věcí naráz - zpěv ptáků, šumění listí ve větru, tisíce mravenců na zemi i kmenech stromů, i své vlastní já. Jen hodně nerad jsem místo opouštěl - mnohem raději bych zůstal snad na vždy.
Před cestou do hlavního města jsem se ještě zastavil v jedné z místních jídelen (na velmi pozdní) oběd a měl jsem to štěstí, že jsem mohl nahlédnout i do kuchyně. Vařilo se na ohni, na první pohled v hrozivém nepořádku. Při bližším zkoumání jsem si ale uvědomil, jak hodně si zde lidé jídla váží a s jakou úctou se k němu chovají. Viděl jsem, jak se peče místní chleba, vaří obrovské množství rýže a připravují vynikající zeleninové i masové směsi. Kéž by se s takovou péčí vařilo i u nás...
Večer jsem se jel ještě podívat k velkému chrámovému komplexu v Kelanyia na okraji hlavního města Colomba. Celá oblast byla neuvěřitelně zacpaná a cesta, která by normálně trvala kolem 30 minut, trvala trojnásobek. Do chrámu i z chrámu se valily davy lidí a mě ani trochu nelákalo se mezi nimi mačkat. Věřím, že uvnitř to muselo být se všemi těmi hořícími plameny a lampiony skutečně nádherné, mezi takovou masou lidí bych si to ale bohužel nedokázal ani trochu užít...
Text/foto/video: Matouš Vinš
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek