Dějiny

Původní obyvatelé Surinamu žili v izolovaných kmenech v menších osadách, zabývali se lovem a primitivním zemědělstvím, jehož základem bylo pěstování okopanin, převážně manioku. Pobřežní kmeny mluvily jazyky aravacké rodiny, Indiáni z vnitrozemí – karibskými jazyky. Pobřeží Surinamu objevil Kryštof Kolumbus v roce 1498 během třetí výpravy do Nového světa. Ale po dlouhou dobu Španělé a Portugalci nejevili snahu tuto oblast kolonizovat. Až koncem 16. století Britové, Francouzi a Holanďané se začali zajímat o Guyanu,  protože se rozšířily zvěsti o tom, že se tam nachází  pohádkově bohatá země Eldorádo. Evropané zlato nenašli, ale podél pobřeží Atlantského oceánu založili obchodní osady – faktorie.

První stalá osada byla založena v roce 1551 holandskými kupci na řece Surinam. Koncem 16 století byl Surinam dobyt Španěly a v roce 1630 Brity, kteří dle mírové smlouvy z roku 1667 podstoupili Surinam Holandsku jako náhradu za Nový Amsterdam (současný New York). Mezi prvními osadníky Surinamu bylo hodně holandských a italských Židů, kteří utekli před inkvizici. Až do roku 1794 byl Surinam pod vládou Holandské Západoindické společnosti a zůstával kolonií Nizozemska.

Základ ekonomiky tvořilo plantážní hospodářství. Pro práci na plantážích se dováželi otroci z Afriky. Současně s hlavní plodinou - cukrovou třtinou – se na plantážích pěstoval kávovník a kakaovník, indigo, bavlník a obilniny. Plantážní hospodářství se rozvíjelo až do roku 1785. V této době na území Surinamu existovalo 590 plantáží, na 452 z nich pěstovali cukrovou třtinu a jiné komoditní plodiny, na ostatních - plodiny pro vnitřní spotřebu. Na konci 18. století kolonie zažila úpadek. V roce 1860 tam zůstalo jenom 87 plantáží cukrové třtiny a v roce 1940 pouze čtyři.

 V Surinamu stejně jako v jiných koloniích produkujících cukr a využívajících práci otroků, docházelo k markantní segregaci společnosti. Na vyšším stupni sociální hierarchie se nacházela málopočetná vrstva Evropanů, převážně koloniálních úředníků, velkopodnikatelů a plantážníků. Mezi evropským obyvatelstvem převažovali Holanďané, ale byli zde také Němci, Francouzi a Angličané. Pod touto společenskou elitou byla vrstva svobodných Kreolů, včetně potomků Evropanů a otrokyň a otroků, kteří obdrželi nebo koupili si svobodu.  Nejnižší a nejpočetnější vrstvu tvořili otroci. Mezi nimi rozlišovali nevolníky dovezené z Afriky legálně do roku 1804 a nelegálně až do roku 1820 a nevolníky, kteří se narodili v Surinamu.

Otrokářský systém v Surinamu se odlišoval extremní krutosti. Otroci neměli žádná práva. Koloniální zákony byly směrovány tak, aby poskytovaly otrokářům neomezenou moc nad otroky a úplně izolovaly otroky od svobodných obyvatel. Proto otroci při každé příležitosti utíkali od svých majitelů do vnitrozemí a vytvářeli v lesích osady (tzv. „černoši z buše“).

Od začátku 19 století se v Evropě šířila kampaň za likvidaci otrokářství. Po tom, co roku 1833 Angličané zrušili otrokářství v koloniích, následovali roku 1848 Francouzi a konečně roku 1863 Holanďané.

Pro práci na plantážích se koloniální vláda rozhodla najat Asiaty. Během let 1853–1873 do Surinamu přijelo 2,5 tisíce Číňanů, v 1873–1922  34 tisíc Indů, v 1891–1939 33 tisíc Indonésanů. Potomci těchto imigrantů tvoří v současnosti většinu obyvatel Surinamu.

V roce 1954 Surinam získal autonomii jako součást Nizozemského království a roku 1975 získal nezávislost.

Text: Maxim Kucer

Foto: www.wikipedia.org, w33zz

zpět