Tatarstánská Kazaň

Tatarstán zdaleka nepatří k největším federativním republikám, avšak město Kazaň je jedním z největších v celé širé Rusy a tak je zastávka zde téměř povinností a to i vzhledem k tomu, že jen málokterý Evropan o takovýchto místech cokoliv ví, nebo alespoň tuší, a tak se pokusím vystihnout to nejzajímavější, co tento region a město nabízí. Republika Tatarstán, ležící při řece Volze, patří k těm jihozápadně položeným ministátečkům původního SSSR, které měly relativně velmi blízko k neklidným územím muslimů, kteří také dodnes tvoří náboženskou i etnickou většinu a hrdě se staví ke svému tatarskému původu.  Z původních asi 8 milionů Tatarů žijících v Evropě je právě dnešní Tatarstán jejich hlavním střediskem, ale setkáme se s nimi i v okolních státech (mimo ruskou fed.) jako jsou Uzbekistán, Kazachstán a nemalá část jich trvale pobývá i na Sibiři. Vyznáním se Tataři řadí k sunnitským muslimům, ale žije zde i silná větev  tzv.Krjašenů,  vyznávajících  víru pravoslavnou.

Kazaň je našinci známá především jako město sportovních klubů, hokejové  AK Bars Kazaň a fotbalového Rubinu, který hraje i evropské poháry. Město leží na západním břehu mohutné Volhy, u soutoku s menší Kazankou, čímž zároveň spadá do Povolžského federálního okruhu. Celkově se však řadí k té evropské části Ruska, a to nejen kulturně, ale i životní úrovní. Dnešní Kazaň obývá zhruba 1 140 000 obyvatel, takže na žebříčku ruských měst jí nalezneme na 8. místě, mezi Omskem a Čeljabinskem. První zmínky o založení se pojí s příchodem Povolžských Bulharů, někdy ve 12.století, ale to není tak jisté. V nejstarších vykopávkách se dokonce našla česká mince z 11.stol. s motivem Sv.Václava, takže historie místa může být opravdu velmi zajímavá. Skutečný rozmach města nastal až ve století 14. Když se i zde začala razit platidla, horečně se stavělo a to především v rámci kazaňského hradu – obranné tvrze, tvořící základ budoucího města. V té době tudy vedla významná stezka mezi Skandinávií a dnešním Iránem, což s sebou neslo čilý obchodní ruch, vznik bazaru – centra obchodu a směny pro celou oblast tehdejší Zlaté hordy, která byla součástí mongolské veleříše, rozkládající se od Evropy po Sibiř. I tento megastát se nakonec ve druhé polovině 15.stol. rozpadl na několik menších samosprávných celků – chanátů. Kazaňský chanát – předchůdce dnešní tatarstánské oblasti, byl skutečně nadmíru prosperujícím územím, které se spolu s městem nejednou pokusilo dobýt Rusko v čele s carem Ivanem IV. Hrozným, který roku 1552 nakonec také uspěl a připojil město a nová území k Rusku.  Od té doby bylo město a původní obyvatelé v útlaku. Násilné pokřesťanštění Tatarů s sebou neslo mnoho obětí na životech a prakticky veškerých náboženských stavbách, mešitách a chrámech, což je patrno v pozdějším stylu ruské destruktivní moci. Chanát byl na krátkou dobu i obnoven, ale nadvláda Ruska pokračovala pevnou rukou. Za doby cara Petra Velikého (počátek 18.stol.) bylo město významným střediskem lodní výroby pro Kaspickou flotilu, avšak odbojní Kozáci spolu s Tatary provedli několik krvavých povstání, po nichž bylo město prakticky zničeno a obnoveno až za vlády Kateřiny Veliké. Islám byl legalizován, ale stále diskriminován, stejně tak původní tatarské obyvatelstvo.

Na konci 19.století se Kazaň stala průmyslovým centrem, podobně jako většina ruských měst té doby. I přes nárůst nových obyvatel sílila i integrita původního tatarského národa, začaly vycházet tatarské noviny, tiskl se Korán, otevřelo se divadlo.  S nástupem bolševiků se město stalo centrem Tatarské autonomní sovětské socialistické republiky. Žilo zde cca 200 tisíc obyvatel. Opět se bouraly mešity a chrámy. Za 2.světové války, resp.Velké vlastenecké války, se zde soustředila masivní průmyslová výroba tanků a letadel pro východní frontu, což s sebou neslo i nárůst obyvatel i celého města. Na konci 50.let zde žilo již přes půl milionu stálých obyvatel. Panelová výstavba a průmysl sem pak do konce sovětské éry přilákal téměř dalších 800 000 obyvatel, kteří zde zakládali rodiny, čímž se dostáváme na současné číslo 1 400 000 stálých Kazaňanů. Pád sovětského impéria s sebou opět přinesl rozmach především tatarského proislámského kulturního života. Centrum metropole prošlo významnou rekonstrukcí a v roce 2005 byla ku příležitosti tisíciletého výročí založení města slavnostně otevřena největší ruská mešita a nové metro. Mezi nejvýznamnější stavby patří jednoznačně Kazaňský Kreml – místní hrad a symbol státnosti celého Tatarstánu. Je to jediná zachovalá tatarská pevnost v Rusku a také důležité poutní místo. Skládá se ze skupiny historických budov a pozůstatků dřívějších staveb z období od 10. do 16. století. Kazaňský Kreml byl v roce 2000 zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Dále centrum vzdělanosti – Kazaňská univerzita a již zmíněná mešita Qul-Şarif , která se nachází v západní části Kazaně. Původní mešita byla zničena při útoku vojsk Ivana Hrozného v roce 1552. Současná budova začala vznikat v roce 1996 a je postavena v tradiční architektuře Osmanské říše. Obklopena čtyřmi minarety vysokými 57 metrů. Na její stavbu byla použita žula a mramor z Uralu, interiéry jsou pak vyzdobeny koberci z Iránu, křišťálovými lustry z České republiky nebo štuky a mozaikami ze Saudské Arábie. Qul-Şarif je považována za symbol soužití muslimů a pravoslavných v Tatarstánu. Komplex budov slouží mimo hlavní mešity především jako muzeum islámu, knihovna a sídlo imáma. Nedaleko ní leží jako protiváha Petropavlovská katedrála - pravoslavný církevní komplex barokních budov, který vznikl na památku pobytu Petra Velikého ve městě. Katedrála byla postavena v letech 1723 až 1726 na místě původního dřevěného kostela. V roce 1939 uzavřena a celých 50 let nebyla  využívána. Přesto je jednou z mála neobvykle dobře dochovaných církevních staveb bývalého Sovětského svazu a zájem budí především svou netradiční architekturou a také nebývalou skromností, především pak v porovnání s nedalekou honosnou mešitou.

Od Moskvy je Kazaň vzdálena cca 700 km a mezi další nejbližší metropole patří Samara (300km), Ufa (450km) či Perm (500km). Dnešní Tatarstán a Kazaň patří k vůbec nejbohatším ruským regionům, životní úroveň je zde zhruba 4x vyšší než je průměr ve zbytku Ruska.

Čisté pěší zóny v centru jsou lemovány obchody světových módních značek, západními fastfoody a vše je tu až nezvykle neruské, přístupné a přívětivé. Ale pozor, jsme stále v bývalém SSSR, mnohé se změnilo, ale jistý duch doby tu stále je. Na okrajích stále se rozšiřujícího města vznikají nová sídliště, parky a v obnově jsou i poničené kláštery či menší mešity a modlitebny muslimů. Samozřejmě tu jsou i chudinské čtvrti na stále divoké perifériii, ale s tím už se tak nějak musí počítat. Láme se zde ruský duch s jistou dávkou "arabské" nepořádnosti a na to vše dohlíží přísným pohledem z nejedné sochy stále oblíbený V.I.Lenin, naštěstí nadobro ztuhlý.  

Kontinentální podnebí je zde, i vzhledem k jižní poloze města, relativně teplé, ale v zimních měsících průměrné hodnoty klesají až k -14°C, v létě je pak průměr na zhruba +19°C. Formální moc zde má především tatarstánský prezident a městský starosta, rozhodující je však stále názor „Moskvy“.  Tatarstán je dodnes významné centrum průmyslové výroby především v odvětví armádního a civilního letectví (Tupolev) a automobilismu – nákladní vozy Kamaz (firemní heslo No roads? No problem!). Velký potenciál má i vlastní intelektuální a vědecké zázemí místních univerzit a výzkumných ústavů. Jsou zde i farmaceutické či kaučukové výrobny (40% ruské výroby), ropu zpracovávající závody a především gumárny zásobující ruský trh více jak 30% veškerých aut. pneumatik. Největší podíl na objemu produkce má těžba nerostných surovin – 33,1 %, výroba dopravních prostředků a zařízení – 12,3 %, výroba chemikálií – 11,9 % a výroba ropných produktů – 9,4 %. Hlavní dopravně-průmyslovou spojnici zde tvoří volžská přehrada resp.říční doprava na ní a významný železniční uzel Moskva-Kazaň-Jekaterinburg. Funguje zde i mezinárodní letiště s čilým provozem a to především z řad delegací a investorů, kteří chtějí využít místní potenciál. Platí tak, že Tatarstán i Kazaň jsou především místem obchodu, než kdovíjakého rekreačního potenciálu. Rozhodně se však zde budete cítit lépe, než ve výrazně chudších republikách a městech na severovýchodě federace, kam se také někdy podíváme.   

Tak to byla malá zastávka v jednom z nejzajímavějších a zároveň relativně málo známých měst velkého Ruska. Ač jsme si v našem putování udělali poněkud větší zajížďku z cesty na Sibiř, věřím, že se setkáme i příště… třeba v Novosibirsku či Irkutsku!  

text: Jan Chaloupka

foto: wikipedia commons