Versailles - výkladní skříň Francie
Mezi lety 1632 až 1634 bylo sídlo zvětšeno tak, že ke konci Ludvíkova života měla tamější vesnice na tisíc obyvatel. Králův syn Ludvík XIV. se stejně jako jeho otec rád věnoval lovu, měl však s tímto místem odlišné záměry. Mladý král již od raného mládí, po krušných zkušenostech, koketoval s myšlenkou opustit Paříž. Ludvík s vizí rozsáhlé královské enklávy nakonec pověřil svého architekta Le Vau a svého architekta krajináře Le Nôtre, aby hrad a přilehlý park velkolepým způsobem přetvořili tak, aby se sem mohl nastěhovat královský dvůr. Stavební práce byly zahájeny v roce 1661. Už na začátku, v průběhu prvních dvou let, byly finanční výdaje na stavbu tak rozsáhlé, že vyvolaly úzkostné protesty správce královské pokladny. Ale výstavba přesto pokračovala a trvala celá desetiletí. Roku 1667 započalo vykopávání Velkého kanálu. Král byl měl totiž neustále starosti ohledně přívodu vody do fontán. Park se rozvíjel kolem kanálu, umělé nádrže o rozloze asi 280 000 m2, ze které čerpá vodu několik stovek fontán. Roku 1678 se král rozhodl, že dvůr a vláda budou permanentně sídlit ve Versailles, k naplnění tohoto záměru došlo 6. května 1682. Ludvíka le Vau vystřídal Jules Hardouin Mansart (1646-1708), který ve Versailles působil dalších 30 let. Mansart na základě plánů po Ludvíkovi le Vau začal stavět slavný Zrcadlový sál (franc. galerie des glaces).
V 17. století byla zrcadla jednou z nejdražších věcí, které se v té době daly pořídit. Monopol na jejich výrobu si držely Benátky. Říká se, že ve snaze zachovat si toto dominantní postavení, Benátčané vyslali do Francie své agenty, aby otrávili dělníky, kteří na Zrcadlovém sálu pracovali. Rozměry této síně jsou vskutku monumentální i na dnešní poměry – 73.0 m × 10.5 m × 12.3 m a zdobí jej 17 oken s výhledem do zámeckých zahrad, proti kterým jsou zavěšena zrcadla. Dekorace stropu znázorňují Ludvíkovy vojenské úspěchy počínající Pyrenejskou smlouvou (1659) až po smlouvu v Nijmegenu (1678-169). Síň našla své využití, když jí Ludvík procházel ze svého soukromého apartmá směrem do kaple.
Zahrady byly architektonicky uspořádané k umístění velkého počtu soch a sousoší. Před Zrcadlovým sálem se nachází dvě jezírka se čtyřmi sochami v každém z nich. Tyto sochy mají symbolizovat významné francouzské řeky – Loire, Loret, Saônu, Rhônu, Marnu, Sienu, Garonne a Dordogne.
Někdy kolem roku 1688 byl zámek již prakticky hotov. Versailles rostlo nejen z hlediska stavebního ale i populačně. Na konci Ludvíkovy vlády mělo město na 30 000 obyvatel, kteří se sem postupně stěhovali, aby byli blíže politické moci.
Krom své úctyhodné rozlehlosti – průčelí zahrady paláce je dlouhé 640 m a zámecké zahrady mají plochu 101 ha, palác ohromuje cenou, kterou stál. Hlavní finanční zdroje pocházely z královy vlastní peněženky a rovněž z příjmu z provincie Nová Francie (Kanada), jenž byla v králově osobním vlastnictví.Veškerý materiál, který byl na stavbu dodáván, musel být vyroben a zpracován ve Francii, protože zámek ve Versailles se měl stát „výkladní skříní“ Francie. Jednou z nejdražších položek byl stříbrný nábytek Velkých apartmánů. Stříbrná balustráda, na kterou byla spotřebována tuna stříbra, stála 560 000 liver. Pro porovnání v roce 1679 Madame Maintenon začala poskytovat světlo a stravu pro dvanáct lidí přibližně za 14 liver denně.
Ludvík XIV. zemřel v roce 1715. Jeho následník, král Ludvík XV., ve Versailles zaměstnal architekta Gabriela, aby zde pokračoval ve stavebních pracích. Ty zahrnovaly například vybudování opery a paláce, který byl později známý jako Petit Trianon. Za Ludvika XVI. Byla přistavěna budova knihovny. V říjnu roku 1789 revolucionáři dobyli Versailles a celý královský palác byl obsazen.
Text: Maxim Kucer
Foto: Oskár Mažgút
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek