Z Prahy k břehům Atlantiku XI.

10.den (středa) - Výlet na Veletu

Budík nás probudil časně, v sedm hodin ráno. Na tento den jsme si dali za úkol zdolat vrcholek pohoří Sierra Nevada - Mulhacén (3479 m. n. m.).  Autem jsme se pod bezmračným nebem vydali po silnici A-395 do Hoya de la Mora, což je místo, kam se lze autem nejdále dostat, nacházející se ve výšce přes 2000 m. Z malého parkoviště, na kterém zatím parkovalo jen jedno auto a jedno přijelo společně s námi, jsme měli vynikající výhled na cestu kudy jsme přijeli. Odtud už jsme se museli spolehnout pouze a jen na vlastní nohy. Z kufru jsme si vytáhli věci potřebné na tůru, přezuli se do vhodnější obuvi a mezitím pozorovali skupinku rozjařených třicátníků-čtyřicátníků, kteří se s elánem vydali na pochod.

Evidentně tu tato rozjařená skupinka nebyla poprvé, jelikož si na výstup nevzali skoro nic, jeden z nich měl na sobě pouze trekové boty a kraťasy. Dodali jsme si trochu kuráže a řekli si, že na vrcholu budeme dřív než oni. Rozhodli jsme se, že si sebou vezmeme nějaké to jídlo (tortilly a konzervy) a 2 litry vody na jednoho. V červenci se tu sice dá chodit v kraťasech a tričku, pokud jste alespoň trochu otužilí, ale minimálně bunda – pokud budete chtít strávit nějaký ten čas v nejvyšších výšinách, kde fouká ostrý studený vítr, pozorováním panoramat – se hodí. Podnebí je příjemné, stále přetrvávala jasná obloha a teplota vzduchu kolem 15 stupňů a foukal studený vítr. Nenechte se však ošálit, slunce tu spaluje ještě víc než v nížinách. Natřeli jsme se proto preventivně pořádnou vrstvou opalovacího krému a začali hned stoupat. Cílem se nám v průběhu cesty místo Mulhacénu stala hora Veleta (3392 m n.m.), protože, jak jsme se dozvěděli po vystoupání nahoru, Mulhacén byl vedlejší vrcholek, takže jsme zkrátka netrefili tu správnou horu :)  Trasa se dá jít serpentinovou uježděnou cestou (po které občas projede džíp správy tohoto chráněného území), která končí několik set metrů pod vrcholem.

Pokud chcete náročnější výstup, můžete jít kratšími, turisty vyšlapanými cestičkami, které jsou mnohem strmější a stojí více sil. Jak stoupáme výš a výš, odkrývají se nám nádherná panoramata, nad kterými se neustále rozplýváme a závěrky našich fotoaparátů tak neustále cvakají. Čistý vzduch umožňuje velkou viditelnost až na několik desítek kilometrů, jak sami můžete z fotek posoudit. Začínají se tu také objevovat velké haldy sněhu – na tomto pohoří se v zimě lyžuje, na jednom ze svahů jsme viděli i lanovku pro lyžaře. Až k vrcholu nejsou žádné ukazatele výšky ani směru, ale zabloudit tu nelze, jelikož vrchol je vidět už od parkoviště Hoya de la Mora. Zhruba po třech hodinách jsme horu konečně pokořili a opět se kochali parádními panoramaty. Je zde i několik dalších turistů, jeden dokonce i se psem, tak si děláme společné fotky. Okolní kamenné vrcholky jsou rovněž částečně pokryty sněhem, kterého – jak zjišťujeme od místních „trekařů“ – tu v posledních letech dost ubývá. Viděli jsme i nedaleký Mulhacén, náš původní cíl, a chvíli uvažovali, že bychom se tam přece jen vydali. Nakonec jsme se ale rozhodli začít sestup, abychom ještě za světla stihli dorazit do naší další destinace - Málagy.

Na cestě dolů k parkovišti jsme potkali Čechy, hned 6-ti člennou partu z Jičína. Svět je zkrátka malý.

Kolem čtvrté odpoledne jsme po rychlém občerstvení vyrazili ostrými serpentýnami dále na jih Španělska a po třech hodinách dorazili do přístavního města Málagy, které je s téměř 600 tisíci obyvateli šesté největší v zemi. Projížděli jsme bulváry a postraními uličkami, které se svoji architekturou nelišily od Barcelony či Valencie, abychom našli nějaké levné ubytování.  V knižním průvodci jsme narazili na skvělé reference, proto jsme se těšili, že noc strávíme v hostelu za dobrou cenu. Z příjemně chladného vzduchu v autě jsme vystoupili opět do nesnesitelného dusna a vedra. Ve zmíněném hostelu nám mladá recepční sdělila, že pokoj je za 24 euro. Po vyplnění nějakých formulářů jsme se k našemu nemilému překvapení dozvěděli, že tato cena platí pouze pro jednoho. Na to, že mělo jít o ubytování pro studenty, nás cena vskutku zarazila, a tudíž jsme se odmítli ubytovat. Následovalo hledání jiného ubytování, ale v poměrně hustém provozu, na pár již neplatících adresách, kde měly být údajně další hostely. Proto jsme se rozhodli, že přejedeme až do oblasti Costa del Sol. Jedná se o oblíbené turistické letovisko, tak oblíbené, že za léta stavebního boomu a mohutných vln turistů je celé zastavěné a rozestavěné, přelidněné a přeplněné bary a různými podniky.

Průvodce nám poradil několik kempů. Teprve ve třetím z nich, který je ani ne dvě stě metrů od moře, jsme složili náš stan. Za noc tu chtěli 29 euro se vším všudy, přičemž se jednalo o nejlevnější variantu, jakou jsme sehnali.

Kemp a okolí je pěkné, jedinou nevýhodou je v podstatě neexistující dopravní spojení do centra města, takže jsme byli odkázáni opět na auto. Po celodenní túře zapadneme do asijské restaurace a za 5,5 euro si dáváme klasické nudle se zeleninou a masem. Výtečně jsme se najedli a ohromné porce, vyhladovělí po celém dni, snědli. Cestou zpátky do kempu se už stmívalo, ale neodpustili jsme si výlet na pláž, která už zela prázdnotou. Moře bylo na koupání už dost chladné, ale přesto jsme si jeho vodami nechali alespoň omývat nohy. Jakub v Granadě koupil doutníky, jejichž čas právě pod hvězdami posetou oblohou nadešel. Po dvou hodinách vychutnávání si uklidňujícího zvuku moře a světla hvězd, jsme šli spát do stanu, abychom nabrali síly na další den.

Příště: Algeciras a Gibraltar

Text a foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský