Z Prahy k břehům Atlantiku XIV.
13. den (sobota) - Příjezd do Lisabonu
Budík budí v půl deváté, ranní studená sprcha, složíme stan, vyházíme bordel z auta (zadní sedačky se pomalu ale jistě proměnily v takovou malou skládku) a jedeme si koupit snídani do obchodního centra Carrefour. Dávám si svou klasiku, kterou jsem si tu oblíbil, půllitrový hustý jahodový jogurt – lehká, chutná a sytá snídaně. Navigace nám vypočítala přesun do hlavního města Portugalska, Lisabonu, na cca 540 km, takže každý 270 kilometrů za volantem, to bude peklo. Vlečeme se po dlouhé, jednoproudé rovné silnicí N-432 o maximální povolené rychlosti 100 km/h. Občas musíme předjet kamion nebo pomalu jedoucí auto. Krajina okolí silnice představuje hornatou krajinu (kopce kolem 1000m n.m.) a suchou planinu. Občas mineme vesnici, ale je to tu hodně pusté. I ta zeleň se postupně vytrácí. Stále častěji také vidíme pole posetá solárními panely, tady se tenhle způsob využívání sluneční energie opravdu vyplatí. To, že člověk vjíždí do Portugalska, z administrativního hlediska vzhledem k Shengenskému prostoru nezaznamená, upozorní vás na to pouze cedule ve stylu „welcome to Portugal“.
Krajina začala být úplně jednotvárná – stromy malého vzrůstu v chudém počtu na rozpálených kopcích. Kvalita silnic se značně zhoršila, jsou záplatované a často jedeme po vyjetých kolejích. Přes některé vesnice jedeme dokonce po „kostkách“. Provoz je sice skoro nulový, ale když už nějaké to auto potkáte, většinou musíte zbystřit na sto procent – portugalští řidiči jsou svými schopnostmi „proslavení“. Takže předjíždění v pravotočivé zatáčce, či před výjezdem do kopce na horizont, tu není ničím neobvyklým. A to, že na silnici v okolí několika kilometrů jedete sami, ale auto za vámi jede nalepené půl metru za nárazníkem, je také normální. Jinak je cesta do Lisabonu, kam přijíždíme mezi 17 a 18 hodinou, celkem nudná. Sháníme ubytování a tušíme (správně), že nás ještě čeká dlouhé hledání. Obavy se nám pomalu naplňují, jeden hostel má zavřeno, druhý chce nehorázné peníze, k některým se ani nemůžeme dostat nebo je vůbec najít. Začínáme být trošku zoufalí a po objetí pár Lisabonu blízkých vesniček se dostáváme až do přímořského turistického letoviska Sintra, kde je to opravdu nádherné – malebné staré domy, průzračné moře, krásná panoramata… Má to pouze jednu vadu – je tu asi 5 lidí na metr čtvereční, absolutně narvané ulice a samozřejmě i veškerá ubytovací zařízení. Uplynuly další tři hodiny od našeho příjezdu do Lisabonu a my konečně nacházíme útočiště v podobě kempu na severozápadním okraji města. Nechápu, jak jsme mohli tenhle kemp minout, je dost velký. V podstatě se jedná o lesopark, kde jsou postavené i bungalovy. Vede tu několik vyasfaltovaných cest, ale jinak jste jakoby v lese (přesněji v Parque Florestal de Monstanto). Je to tu pěkné, rozhodně nejhezčí kemp, ve kterém jsme se zatím ubytovávali. Navíc tu, vzhledem ke kopcovitému profilu kempu-lesu, fouká i chladnější vítr, je tu hodně stínu a nejsou zde komáři. Kemp je k nalezení cca 6km západně od městské části Rossia. Po celodenním pobytu v autě se už nemůžeme dočkat chození po svých.
Do centra Lisabonu se vyrážíme podívat kolem deváté hodiny večerní, doprava je poněkud chaotická (asi jako v sousedním Španělsku), ale semafory na kruhových objezdech, či pět retardérů na pár metrech na rovném úseku, už nás nemohou překvapit. Z knižního průvodce se dozvídáme, že zaparkovat v Lisabonu občas bývá problém, s výjimkou víkendů, kdy tu neplatí placené zóny. Dnes je sobota, to potěší. Projdeme kus centra, a z prvních dojmů lze konstatovat, že Lisabon je město nejvíce se podobající Praze. Koukáme po okolí, ale hlad nás dovede do jedné lokální „trojky“, kde sedí pouze místní. Takový rodinný útulný podnik s jednou místností, asi čtyřmi podlouhlými stoly, zdi vyzdobené šálami fotbalových týmů různých národností a do toho tu nelze necítit ryby. Číšník, uklízeč nádobí, výběrčí peněz a pravděpodobně také majitel, tu běhá mezi stoly a svým hlasem je slyšet ve všech koutech hospody. Postavou malý, s velkými brýlemi a knírkem srandovně připomíná mrože, ale je to sympaťák od pohledu. Masová flákota na jednom s hranolkama na dalším samostatném talíři se do nás jen tak tak vejde. Podnik můžeme jenom doporučit, zapomněli jsme si napsat název, ale podle průvodce a mapek se domníváme, že se jednalo o Picanha Janelas Verdes, v ulici Rua das Janelas Verdes v městské části Lapa (u pobřeží).
Na další noční prohlídku města už nemáme síly, i když je venku málo lidí a panuje příjemné chladné počasí, necháváme si prohlídku Lisabonu na zítřek.
Příště: Celodenní procházka Lisabonem
Text a foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek