Černobílá fotografie I. Nesmrtelný fenomén

Přičemž zejména malé dítě je třeba sledovat od narození alespoň do jeho první návštěvy školy a pak při takových příležitostech, jako jsou Vánoce, narozeniny, atrakce na Matějské pouti a podobně. Stále častější ostatně je, že si fotky ani nedáme zvětšit a prostě uložíme v počítači, abychom si je mohli promítnout podle nálady a potřeby.

Zajímavé však je, že jak se digitální fotografie během zhruba posledních deseti let rozmohla k masovosti, odkudsi z hlubin zapomnění či přinejmenším polozapomnění začíná stále zřetelněji prýštit pramen zájmu o černobílou fotografii. Dokonce o takovou, kterou si autor dělá sám od A do Z, tj. nejen získá na film stisknutím tlačítka přístroje, ale i sám zformátuje, zvětší, prostě která je celá jeho vlastním dílem.

Divíme se tomu?

Není proč.

Fotografové amatéři se od dob našich pradědečků, kteří ještě používali skleněné desky a ne svitkový film, dělili v zásadě na dvě skupiny.

První, ta větší, byli tak zvaní „cvakaři“. Těm šlo přesně o to, co nám dnes pohodlněji nabízí digi - získat dokument, doklad, jak vypadala Anička, když jí byly tři, jak seděla parta trampů u řeky a hrála na kytary, jak se slavily babiččiny sedmdesátiny. Cvakaři to měli těžší než dnešní majitelé digitálů, ale ne o mnoho. Své filmy jednoduše donesli do specializovaného závodu nebo k drogistovi, a ten jim nadělal buď tzv. kontakty, (což většině lidí při nějběžnějším formátu 6.9 cm stačilo), a ty pak nosili v peněženkách či kabelkách jako dnes mnozí z nás snímky z minilabu. Ze zdařilejšího či zajímavějšího negativu pak drogista provedl zvětšeninu, obvykle 9.13 cm, výjimečně 13.24 cm, která se už často umísťovala do rámečku na stolek nebo dokonce do pasparty na zeď.

Vedle cvakařů však vždy žili i náročnější fotoamatéři, kterým se jednalo o víc.

Nechtěli pouze dokument události, ale v prokomponovaném snímku se snažili vyjádřit svůj pocit, prožitek, vztah k tomu, na co zamířili přístroj. A chtěli tohle všechno dotáhnout i v temné komoře výřezem z negativu, odstíněním výsledného obrazu, tím, jestli bude víc kontrastní nebo bude mít utlumenější přechody stínů atd. atd. Brali fotografování jako svého druhu způsob grafické tvorby, šlo jim o to, co jistý výtvarný teoretik kdysi nazval „uměním, které mohou dělat všichni“.

Dá se říct, že digitál nám v ničem takovém nebrání ani teď a zejména cvakaři mají vystaráno. Avšak v záplavě barevnosti, která se na nás hrne ze všech stran, mnohdy objevujeme kouzlo černobílého snímku, tak jako i někteří filmaři, a nezřídka nás láká i celý proces „udělej si sám“. Ten zakusí jen někdo v temné komoře, když při kdysi červené, nyní nazelenalé žárovce exponuje papír ve zvětšováku, namáčí jej do vývojky, v patřičný čas oplachuje v octové vodě a přemísťuje do ustalovače. Kdo proklíná sám sebe, když udělal špatně zkoušky na vzorečku papíru a snímek mu nevyšel podle přání, ale kdo také má onu skutečnou a nefalšovanou radost z hotového díla, o němž může právem říct, že to je jeho fotografie, že on ji sám udělal.

Pak často zjistí, že tentýž motiv, který si pro ověření zachytil na digitál a zároveň pracnou technikou sám černobíle zvětšil v temné komoře, není v druhém případě ochuzen, protože právě u něj o tu barevnost asi nešlo, ale že nabývá jakési zvláštní kouzlo působení - poezie, neobvyklosti, zprostředkovanosti a kupodivu i trvalosti.

Mohli bychom přemýšlet, proč tomu tak je. Hledat důvody estetické, společenské, psychologické, osobní. Existují nejrůznější a u každého jiné. Pravdou však zůstává, že vedle onoho příjemného pocitu z vlastního díla je hlavní síla černobílé fotografie v tom, jak nám zcela zřetelně dává najevo, že nejde o pouhé svědectví skutečnosti, ale o něco v zásadě jiného, totiž o vlastní a neopakovatelný tvůrčí přístup k ní. Můžeme nacvakat stovku digitálů z pláže u moře, na nichž se lidé od sebe liší tím, že jeden má bílé plavky a druhý zelené. Nic proti tomu, je jen dobře si takovýto barevný zápisník pořizovat, a naši dědečkové litují, že za jejich časů to nešlo. Ale jestliže někomu ukážete černobílou zvětšeninu nějakého stromu na pobřeží nebo kusu skály či lavičky, na níž sedí krásná dívka, každému proběhne hlavou prostá myšlenka: proč jsi tohle fotil, proč sis dal tu námahu dělat z toho alespoň těch 18.24 nebo dokonce 30.40 cm. Snímek se nejen u nás, ale i u diváka dostává nějak jinam - skutečně do blízkosti tvůrčí grafiky. A to nám nenahradí ani minilab, ani počítač.

Představme si ji jen, že bychom takové fotografie, jaké kdysi dělal mistr nad mistry Josef Sudek, viděli v barvě a v jiném formátování, než které jim dal on sám. A nemuseli bychom zůstat u Sudka. Naše černobílá fotografie je plná slavných jmen, mohli bychom připomenout Drtikola, Ehma, Plicku, z mladších Novotného, Hochovou a desítky dalších. Možná, že by se nám jejich barevné fotografie líbily o nic méně než černobílé. Ale určitě zcela jinak.

Když se nad tím takhle zamyslíme, snad nás začne černobílá fotografie snímaná na film a osobně zvětšená v temné komoře lákat jako pokus „ochutnat si“ pro změnu něco jiného než je digitál. Přinejmenším je to zajímavá a podnětná výzva. Jak uvidíme dále, nebude ani tak nákladná finančně, jako spíše časově. Hodiny v temné komoře si prostě musíme odsedět. Kdo zjistí, že mu ten čas nestojí za výsledek, tak toho jednoduše nechá. V opačném případě najde v černobílé fotografii nový svět svého já.

Proto jí zde chceme věnovat několik krátkých pohledů, které vás třeba budou inspirovat.

V dalším pokračování, které na našich stránkách nalezente ve v pátek 25.července se zaměříme na základní potřebnou foto-techniku a postupy k vytvoření černobílého fotografie...

text: O. a J.Chaloupka

foto: Josef Sudek, Fr.Drtikol a Jan Chaloupka - archiv.