lokace:
Česká republika
Partneři:
Fotoškola
Fenomén zvaný fotografie
Slovo fotografie pochází z řeckých slov φως phos („světlo“) a γραφις graphis („štětec“), což dohromady dává „kreslení světlem“.
Fotografie je popisována jako proces získávání a uchování obrazu za pomocí specifických reakcí na světlo. Zároveň je tak hovorově označován výsledek tohoto procesu. Pojem fotografie zahrnuje získání záznamu světla tak, jak jej odrážejí objekty, na světlocitlivé médium, kterým může být digitální čip nebo film. Celý proces je uskutečněn mechanickými, chemickými nebo digitálními přístroji, tedy fotoaparáty. 
Výsledek tohoto procesu, tedy fotografii, lze chápat především jako vizuální sdělovací a komunikační prostředek, který se stal rozhodujícím informačním médiem 20.století. I přes masivní rozvoj filmu a televize je fotografie světově nejrozšířenějším vizuálním záznamovým médiem a výtvarným vyjadřovacím prostředkem, který dosud nebyl překonán v oblastech dokumentace i archivace. Od oznámení vynálezu foto techniky v roce 1839 se za téměř 170 let fotografování stalo nejmasovějším koníčkem lidí po celém světě. Fotografie slouží umění, vědě a výzkumu, vzniká pod vodou, pod zemí, ve vesmíru, na jiných planetách a galaxiích. K rozvoji fotografie přispěla digitalizace foto procesu, která umožnila i amatérských fotografům ekonomicky výhodné pořizování vybraných fotografii s možností široké škály úprav a oprav pomocí PC. Mezi profesionály je digitální technika stále více populární a to zejména v barevné fotografii. Černobílou klasickou techniku, spolu s rituálním vyvoláváním snímků lze i tak považovat za nesmrtelnou.
Historie fotografie
Projekce obrazů na plochu je známá již po staletí. Tzv. camera obscura a camera lucida byly umělci využívány již v 16. století. Tyto jednoduché přístroje ovšem zachycený obraz neuměly nijak ustálit, pouze promítaly objekty před nimi. Camera obscura doslova přeloženo znamená „temná místnost“. 
Za první fotografii je považován snímek, který zhotovil roku 1826 francouzský vynálezce Nicéphore Niépce – na vyleštěnou cínovou desku pokrytou petrolejovým roztokem. Vznikl ve fotopřístroji, a čas expozice byl celých osm hodin za slunného dne. Tento zdlouhavý proces se ukázal býti slepou uličkou a Niépce začal experimentovat se sloučeninami stříbra, přičemž vycházel z poznatků Joanna Heinricha Schultze, který zjistil, že směs křídy a stříbra tmavnou, pokud jsou osvětleny.
Niépce a umělec Jacques Daguerre zdokonalili existující proces na bázi stříbra společně. V roce 1833 Niépce umírá a necháva své poznámky Daguerrovi. Ten, přestože neměl příliš zkušeností s vědou, učinil dva klíčové objevy. Zjistil, že pokud stříbro nejprve vystaví jódovým parám, pak snímek exponuje a nakonec na něj nechá působit rtuťové výpary, získá viditelný a nestálý obraz. 
Ten pak lze ustálit ponořením desky do solné lázně. V roce 1839 Daguerre oznámil, že objevil proces využívající postříbřenou měděnou desku, nazval jej daguerrotypie. Podobný proces dodnes využívají fotoaparáty Polaroid. Francouzská vláda patent koupila a dala jej ihned k volnému užití (public domain).
Na druhé straně kanálu La Manche, William Fox Talbot objevil již dříve jiný způsob, jak ustálit obraz získaný pomocí stříbrné expozice, ale udržoval jej v tajnosti. Poté, co četl o Daguerrově vynálezu, Talbot svůj proces zdokonalil tak, aby byl dostatečně rychlý a citlivý pro snímání lidí, a v roce 1840 oznámil vynález calotypie. Listy papíru potáhl vrstvou chloridu stříbrného pro vytvoření okamžitého negativního obrazu, který může být použit k vytvoření libovolného množství kopií, což se podobá i dnešnímu běžnému negativnímu procesu. Talbot si proces patentoval, čímž značně omezil jeho používanost. Po zbytek života pak soudní cestou obhajoval svůj patent a nakonec svojí práce na poli fotografie zanechal. Později ale Talbotův proces zdokonalil George Eastman a ten je používán dodnes. Také Hippolyte Bayard vyvinul způsob, jak fotografovat, ale s oznámením vynálezu se zpozdil a není proto počítán mezi objevitele fotografie. V roce 1851 vynalezl Frederick Scoty Archem mokrý kolodiový proces, později použitý Lewisem Carolem.
V roce 1884 vyrobil George Eastman první fotografický film, 
který zbavil fotografy nutnosti nosit s s sebou fotografické desky a jedovaté chemikálie. V roce 1888 uvedl první filmový fotoaparát pod obchodním názvem Kodak.
Rok 1925 byl na trh uveden fotoaparát Leica, používající 35mm film, který se od té doby stal standardem maloformátové fotografie. Od roku 1935 jsou na trhu i barevné filmy, v roce 1963 vyvinula firma Polaroid emulze umožňující vytvářet barevné snímky, které nepotřebovaly žádné další zpracování, a fotografie se na nich objevila několik minut po expozici – tzv. okamžitá fotografie.
Vynález digitální fotografie
V roce 1969 vynalezli George Smith a Willard Boyle snímače typu CCD a v následujícím roce zabudovali CCD do fotoaparátu. Teprve roku 1981 společnost Sony vyrobila první fotoaparát, který místo filmu na chemickém principu zaznemenával obraz na elektronické prvky CCD. Jeho analogové výstupy se zapisovaly na disketu. Hlavním tahounem vývoje byla v osmdesátých létech firma Kodak. První komerčně šířený digitální fotoaparát byl Apple QuickTake 100 z roku 1994. Od roku 1996 byly digitální fotoaparáty v běžném prodeji i v Česku. Po roce 2000 aparáty používající digitální záznam začaly vytlačovat běžné kinofilmové.
Z hlediska tématiky lze fotografie také rozdělit na emotivní a informativní. Emotivní fotografie se vyznačuje zobrazováním předmětu nebo výjevů citově hodnotných s esteticky podmíněnou stylizací, která je dosažena většinou se záměrem vyvolání citové odpovědi. Radosti, smutku, soucitu i dalších reakcí. Potlačení reality vede až k útvarům opírajícím se o přímý emocionální efekt zachycených linií a tónů, které však nemají přílišný informativní charakter. Svůj význam emocionální potenciál má především fotografie tvůrčí, která se snaží zachytit obraz skutečnosti tak, aby vhodně působil svou skladbou-kompozicí a zároveň silou vyjadřované myšlenky na diváka pokud možno s vyšší účinností, než jak by stejný motiv působil při běžném, rozumovém výkladu okolního světa a konkrétního zachyceného obrazu, který by nám pak připadal obyčejný resp. normální. Podle tohoto výkladu se také název tvůrčí fotografie používá pro označení oblasti fotografie zahrnující díla, u nichž se zřetelně jeví snaha autorů vyjádřit lidské vztahy a city k okolí, jako i náš vnitřní pocit zachycený např. autoportrétem. Samotná emotivita snímku však nevylučuje informativní použití. Právě proto existují zcela běžně i útvary přechodné, které jsou schopné plnit funkce informativní i emotivní.
Děti běžící z vietnamské vesnice Trang Bang zasažené útokem napalmu 8. června 1972.
Bohužel současný trend emocemi nabytých fotografií, které zároveň mají především dokumentárně-informativní význam, je takový, že fotograf záměrně zachycuje převážně utrpení lidí, válku, krutost a bolest, čímž poněkud agresivně útočí na citlivou stránku lidského nitra. Divák zároveň tyto snímky a motivy vidět chce a vyhledává je. Přehlídkou tohoto sporného umění je v posledních letech zejména výstava World Press Photo s některými snímky, jejichž umělecká hodnota je potlačena atraktivitou a krutostí zobrazeného motivu. Dokumentující fotografie se proslavila zejména jako zprostředkovatel válečných konfliktů. Během obou světových válek vzniklo hned několik slavných fotografií, které zachycující momenty bitev a slavných vítěztví. Mezi neznámější fotografie II.sv. války patří bezesporu vztyčování vlajky na ostrově Iwo Jima a 
motiv sovětského vojáka s vlajkou na střeše berlínského Reichstagu. Mnoho slavných fotografií vzniklo ve válkách na území Vietnamu, Korei i během operace Pouštní bouře, kde mezi nejznámější patří snímky s hořícími Kuvajtskými ropnými poli.
Přesným příkladem hranice informativní a emotivní fotografie je foto portrét. Na jedné straně je lidská tvář zaznamenána administrativně, do občanského průkazu, cestovního pasu, tedy ke zpřesnění evidence dané osoby vlastníka. Na straně druhé je ta samá tvář zvěčněna pro svou krásu, výraz či jako upomínka na milovanou osobu, tedy s významem ryze citovým.
Existují samozřejmě mnoho dalších dělení fotografií, ve škále od tvůrčího vyjádření autorova citu až po snímky schémat a objektů v rámci průmyslové špionáže, ale toto základní rozlišení pro začátek stačí. 
Velmi podstatným rozdělením, které se netýká ani tak výrazu, jako samotné technologie, je fotografování barevné a černobílé. Zjednodušeně řečeno: v černobílé fotografii odpovídají na snímcích různým barvám různě odstupňované odstíny šedi. Obraz zaznamenaného předmětu se rozlišuje kontrastem světlých a tmavých ploch, převod barev do černobílé stupnice určuje tzv. spektrální citlivost (tedy citlivost na jednotlivá barevná světla) fotografické vrstvy, ať už černobílého filmu či do monochromu nastaveného digitálního aparátu. Obecně pak platí, že ani moderní digitální technika, kterou fotíme v černobílém módu, neumí převod do černobílého-šedého spektra tak dobře a věrně, jako půl století starý Zenit nebo Laika osazená kvalitní optikou a černobílým filmem. Podrobně se technice černobílé fotografie budeme věnovat v samostatné části fotoškoly, ale i tak doporučuji převod z barvy na černobílou až dodatečně v některém z lepších fotoeditorů, kterých je dnes na trhu dostatek a to i ve volně stažitelných freeware či trial verzích populárních programů typu Photoshop Elements nebo Zoner Photo studio atd. 
Barevná fotografie má schopnost věrně zachytit barvy obrazu do snímku, to se dnes zdá jako samozřejmé, ale v nedávné historii to však záleželo především na kvalitě užitého fotomateriálu, která nebyla vždy garantována. Nehledě na skutečnost, že fotolab byl v tehdejších poměrech něco jako sci-fi, tudíž proces vyvolávání barevných snímků podomácku s sebou nesl skutečně obsáhlé znalosti z oboru chemie. Digitální fotoaparáty dnes nabízejí nespočet různých 
uživatelských nastavení s možností přizpůsobit své potřebě ostrost, barevnou sytost, kontrast, vyvážení bílé i další hodnoty snímku přesně podle momentálních požadavků fotografa. Barevná fotografie obecně působí na většinu pozorovatelů přitažlivěji než černobílá. Divák si podvědomě všímá nejdříve barev a teprve potom tvarů a samotného obsahu snímku. Z hlediska tvůrčí fotografie je velmi důležitá právě barevná kompozice, kdežto účinek tvarové kompozice ustupuje poněkud do pozadí. Zde se nabízí srovnání s černobílými snímky. Vnímání barevné fotografie je obecně složitější tím, že jednotlivé barevné odstíny působí na divákovu psychiku a podvědomí v širším pásmu, neboť některé barvy jsou již tradičně spojeny s určitou symbolikou a emocionálním naladěním.
Černobílá fotografie naopak často vyvolává falešný pocit „umění“, to samozřejmě neplatí vždy, ale mnoho fotografů si absencí barev kompenzuje náročnost zachycení dramatičnosti výjevu v přirozených barevných odstínech. Není potřeba se barevné fotografie bát, ač je její pořízení mnohdy podmíněno většími znalostmi vlastněné foto techniky i obecných principů fotografování. Fotografie jako vyjadřovací prostředek nabízí mnoho způsobů, jak promítnout do obrazu své vnitřní pocity a pnutí, zachytit jedinečnost okamžiku, zdokumentovat neopakovatelný moment a je jedno, zdali se jedná o snímek emotivní, informativní nebo jakýkoliv jiný. Ale platí, že jakmile je to možné, berte si sebou vždy fotoaparát, jakýkoliv, protože neopakovatelné momenty k zachycení přicházejí zpravidla tehdy, kdy to nejméně očekáváte. Buďte tedy připraveni!
Dnes již slavná unikátní fotografie "Tourist guy" zachycující poslední okamžiky WTC z 9/11/01
zpracoval Jan Chaloupka
foto: Nejslavnější fotografie historie - výběr a info z Wikipedie.cz
| Diskuze u článku |
