Fotoškola otevřena!

 Slovo úvodem

           Fotografování, umění, které může dělat skutečně každý. Na úvod možná příliš rouhačská myšlenka, ale věřte, že na tomto tvrzení skutečně něco je. V dnešní době roste počet fotografů skutečně závratným tempem. Způsobila to digitální technika, která vložila fotoaparát do rukou i těm, kteří se předtím obávali investovat do relativně náročného procesu pořízení klasické fotografie, tedy na film. Můj dojem je však ten, že přibývá spíše majitelů foťáků, než skutečných fotografů. Nespornou výhodou moderní techniky je její vlastnost nenávratně likvidovat právě vytvořené pomocí tlačítka se symbolem koše, tedy „Erase“, tak aby nepovedený výtvor nezabíral místo, nebo aby se nedostal do nepovolaných rukou, kde by mohl vyvolat posměch, nebo ostudu. Tato nová možnost vede spíše k pohodlnosti, než k zájmu o skutečné fotografické dovednosti. Nevím, jakou má kdo kapacitu pevných disků, ale jedním z cílů mého snažení bude šetřit vám práci s mazáním či skladováním materiálu, který sice pobaví nejbližší okolí, ale jeho kvalita a „umělecká“ hodnota už tak patrná není. Nejsem zastáncem klasické fotografie, ani vášnivým propagátorem digitální techniky. Jsem především zastáncem fotografie, ať už té ryze dokumentační, která zachytí okamžiky radosti s přáteli, dětmi či domácím mazlíčkem a stejně tak nedám dopustit na fotografii, se schopností vyvolat emotivní odezvu nejen v lidech, kteří se té či oné oslavy zúčastnili. Fotka má schopnost zachytit okamžik, neopakovatelný moment, ale často si neuvědomujeme, že se nám stejným způsobem může podařit zachytit i hodnotu, která je trvale platná, nemění se třeba po staletí, ale přitom je každým okamžikem jiná. Když budu v krajině čekat na to správné světlo nebo konstelaci mraků, bude se obraz před objektivem každou minutu i vteřinu měnit a je jen na fotografovi záleží, kterou z těch proměn si vybere pro svůj snímek. Pakliže u sebe budete pozorovat, že svět okolo vás vnímáte jako soubor fotografií, statických obrazů, budete si co každou chvíli představovat, jak by se ten či onen motiv vašeho každodenního života dal vystihnout, z jakého úhlu a s jakým parametrem ho „cvaknout“, pak jste na nejlepší cestě k tomu, čemu se říká být fotograf. Nemyslím tím hned fotograf profesionál. Fotografem se stanete někde uvnitř sebe sama, sám před sebou, což je dobrá startovní pozice stát se „borcem na konec“.

Ono to však není tak jednoduché. Jisté teoretické znalosti je potřeba skutečně pochopit a není jich zas tak málo, ale kdo má skutečně zájem o fotografování, bude muset pár rad, ať už z mých článků či z doporučení těch, co už ví jak na to, překousnout. Vidím to dnes a denně. Spousty snímků od lidí, kteří mají bezesporu cit po detail, i ono pověstné „oko“, avšak nikdy neslyšeli o pravidlech kompozice, „zlatém řezu“, přesto jejich fotky tyto kvality vykazují. Technická kvalita a výběr motivu až zas tak okouzlující není. Na druhé straně je mnoho fotografů-profíků, jejichž práce vykazuje přesnou teoretickou přípravu, znalost svého profi stroje a já nevím co ještě, ale výsledná fotografie vlastně nic tak okouzlujícího v sobě nemá. Někdy i tam chybí duše, nápad, pointa. Vidíme technicky dokonalou fotografii, převážně ultraostrou, superkompoziční a hyper pixelovou, ale to je tak všechno, co nám v tu chvíli nabídne. Samozřejmě toto není pravidlem, ale slabší či silnější tvůrčí chvilku má přece někdy každý z nás, nebo já aspoň ano.    

Každý nemá ten dar, který měl například Josef Sudek, schopnost fotografovat běžný každodenní život takový, jaký je a přitom být mistrem svého řemesla. V povídání o výběru vhodného typu fotoaparátu se pak setkáme s nepříjemným zjištěním, že pro hodnotu výsledné práce není rozhodující kvalita a počet megapixelů fotoaparátu, ale ten právě cit toho, kdo jej drží resp. mačká spoušť. Poloprofesionální a samozřejmě profesionální modely fotoaparátů nás k dokonalosti nedovedou, spíš je tomu naopak. Už není možné se vymlouvat na nedostatky a svádět neúspěch na zastaralou amatérskou techniku. Právě ta kvalitní nás teprve začne ponižovat a často přinutí nové majitele uronit slzu nad desetitisícovou investicí do profi foťáku. Není však potřeba propadat panice, bát se manuálního nastavení, ale ani poloautomatu, priorit závěrky a clony, ostrosti.  V naší rubrice se zaměříme i na problematiku „pseudoumělecké“ černobílé a podceňované barevné fotografie. Pakliže nejste majiteli techniky s širokou škálou nastavení  a fotíte spíš pro zábavu a dokumentaci, bude fotoškola nabízet zajímavá témata i pro vás.  Pokusím se slovy laika popsat zákonitosti fotografování tak, aby si to své našel každý. Věřte že nic není ztraceno, v případě, že v sobě najdete chuť přiučit alespoň teoretickým základům toho, čemu se říká umění fotografovat.

Dovolte, abych se Vám i já krátce představil. Jmenuji se Jan Chaloupka a v nejbližších měsících budu Vaším průvodcem po fotoškole. Fotografuji od svých 14let a v současnosti působím jako grafik projektů Infoglobe.cz a Czechpaddlers. V roce 2006 jsem spolu se svou matkou, nejprodávanější českou malířkou Viktorií Chaloupkovou, vystavoval v Týně n.Vltavou, od té doby se fotografii věnuji spíš zájmově, než profesně, ač je stále plnohodnostnou součástí mé práce a života. V letech 2002-2005 jsem byl autorem grafické předlohy více jak dvaceti publikací z edice novodobé české literatury. Mé fotografie noční Prahy se objevily na titulních stránkách několika magazínů o architektuře. Z grafických prací je však asi nejzajímavější má spolupráce s vodáckým týmem Czech paddlers, pro které jsem vytvořil grafické návrhy cestopisných DVD a knih ze všech expedic, které tato skupina pod vedením Filipa Jančara v posledních letech absolvovala. Sám se však ani zdaleka za profi fotografa nepovažuji. Jsem samouk, ale jisté teoretické základy jsem si samozřejmě osvojil a postupně zkoušel možnosti své i mého fotoaparátu, kterým byl v první fázi jeden z prvních digi Nikonů s 1,5mpx, když pominu ruský foťáček Lomo, kterým jsem cvakal někdy v první třídě ZŠ. Klasickou fotografii jsem pokoušel s Praktikou MTL5 a Canonem 300V, které časem nahradil digitální Olympus-750UZ. Ten jsem však zdárně utopil ve vlnách Ohře a v současnosti ho používám jen na nejextrémnější akce, kde již technická dokonalost není to nejpodstatnější. Za dokonalé však považuji focení s digi zrcadlovkou Canon 20D a jeho nástupcem, mým současným fotoaparátem, Canonem 30D, kterému skutečně nemůžu nic vytknout.

Nikdy jsem neabsolvoval organizovaný foto kurz či kroužek, už ani nevím proč. Možná to byla chyba, ale možná bych tím přišel o iluze a inspiraci, protože si stojím za tím, že fotografování je ryze individuální činnost. Skutečně kvalitní fotokroužek není lehké najít, natož odborníka, kterým ásvhopnost své zkušenosti a znalosti předat svým žákům. Osobně nerad fotím ve větších skupinách a když, tak jen za účelem srazu mých „fotopřátel“, kdy jeden druhého poučujeme, pakliže se tak naše pošťuchování a narážky dají nazvat. Ale pokud by byl  z Vaší strany zájem, není problém se kolektivně dohodnout a jít společně fotit některý z motivů Prahy či Středních Čech. Možná právě toto občasné nezávazné setkání by bylo nejpřínosnějším počinem právě začínající fotoškoly.

Těším se s Vámi na brzké setkání nad prvním tématem, kterým bude výběr vhodné fototechniky a příslušenství z aktuální nabídky současného trhu.